Skvělá kniha od mojí oblíbené autorky, kterou jsem dlouho odkládala stranou, protože podle názvu a anotace vypadala na poněkud depresivní čtení, ale nakonec se ukázala být hodně napínavou "detektivkou" :o). Upřímně, už dlouho se mi nestalo, abych byla u knížky takhle napnutá jak kšandy a měla naléhavé nutkání číst dál a dál, abych zjistila, co se vlastně matce třináctileté Jenny stalo (což není zrovna ideální stav, když pracujete z domova, protože je to pak něco jako zkouška pevnosti vůle :o). Jak už jsem zmínila, hlavní hrdinkou je teenager Jenna, která se od útlého dětství snaží zjistit, kam zmizela její matka poté, co se ve sloní rezervaci, kde žili, stala tragická nehoda a jedna z ošetřovatelek byla ušlapána. Příběh začíná víceméně ve chvíli, kdy se Jenna za naspořené peníze rozhodne místo dosavadního pasivního nahlašování pohřešované osoby najmout soukromého detektiva. Jenže za hlídání dětí si moc peněz nevydělá, a tak skončí u bývalého policisty a současného alkoholika Virgila, který shodou okolností tehdy nehodu ve sloní rezervaci vyšetřoval. A podobně dopadne její výběr i v případě poněkud zoufalého pokusu najít matku prostřednictvím vědmy. Jenže jako na potvoru (nebo možná řízením osudu) se zrovna těmhle dvěma ztroskotancům podaří ve vyšetřování zmizení její matky Alice někam pokročit.
"Ztracené lidi nedělám," namítne Serenity tónem, který nepřipouští sebemenší námitku.
"A děti taky ne," řeknu na to. "Neděláte ani ztracené děti. Tak co přesně děláte?"
Přimhouří oči. "Chceš srovnat energie? To není problém. Vyložit taroty? Jdeme na to. Promluvit si s někým zemřelým? Pak jseš tu správně." Nakloní se kupředu, aby mi bylo naprosto jasné, že tady jsem narazila na nepřekonatelnou zeď. "Ale ztracené lidi nedělám."
"Jste přece vědma."
"Různé vědmy mají různé schopnosti," prohodí. "Předpovědi, čtení aury, napojování se na duchy, telepatie. Jen proto, že jsem dostala nějaký dar, nemusím umět úplně všechno."
"Zmizela před deseti lety," pokračuju, jako by Serenity nic neřekla. Napadne mě, jestli bych jí měla říct o tom podupání slony nebo o tom, že matku odvezli do nemocnice, 
ale pak si řeknu, že budu mlčet. Nechci jí vkládat do úst rovnou odpovědi. "Byli mi teprve tři."
"Většina ztracených lidí zmizí proto, že chce," poznamená Serenity.
"Ale ne všichni," namítnu. "Ona mě neopustila. To vím." Zaváhám, rozvážu si máminu šálku a podám ji Serenity. "To bylo její. Třeba by vám to pomohlo...?"
Serenity se šálky ani nedotkne. "Neřekla jsem, že ji nemůžu najít. Řekla jsem, že to neudělám."
Představovala jsem si tuhle schůzku všelijak, ale tenhle vývoj jsem nepředpokládala. "Proč?" nechápu. "Proč mi nechcete pomoct, když můžete?"
"Protože nejsem žádná podělaná matka Tereza!" odsekne. Tváři jí zrudne jak rajče, až mě napadne, jestli nemá před očima vlastní bezprostřední smrt, protože jí vyskočil tlak. "Omluv mě," vyhrkne a vyběhne na chodbu. Za chviličku slyším téct vodu.
Serenity je pryč pět minut. Deset. Vstanu a prohlížím si pokoj. Na krbové římse jsou rozestavené rámečky s fotkami Serenity s Georgem a Barbarou Bushovými, s Cher, s tím chlápkem ze Zoolandera. Nedává mi to smysl. Proč by někdo, kdo se paktuje s celebritami, bral deset dolarů za výklad tarotu někde ve východním Zapadákově v New Hampshire?
Když slyším spláchnutí záchodu, spěchám ke gauči a honem si sednu, jako bych se vůbec nepohnula. Serenity je zpátky. Už se vzpamatovala. Růžovou ofinu má zvlhlou, jako by si do tváře šplíchala vodu. "Svůj dnešní čas ti účtovat nebudu," řekne a já si odfrknu. "To s tvou matkou je mi opravdu líto. Možná někdo jiný by ti dokázal říct, co se s ní stalo."
"Jako kdo?"
"To netuším. U nás to nefunguje tak, že bychom se všichni scházeli každou středu večer na kafe." Dojde ke dveřím a otevře dokořán. Tím mi naznačuje, že mám odejít. "Jestli se dozvím o někom, kdo tyhle věci dělá, dám ti vědět."
Nevěřím jí ani slovo, říká to jenom proto, aby mě vypakovala ze svého pokoje. Vyjdu do předsíně a narovnám kolo. "Jestliže mi ji nemůžete najít," smlouvám, "mohla byste mi aspoň říct, jestli je mrtvá?"
Nevěřím, že jsem to řekla, ale ta slova mezi námi visí jako opona, která nám brání vidět jasně jedna druhou. Mám cukání popadnout kolo a vyběhnout ze dveří dřív, než uslyším odpověď.
Serenity se zachvěje, jako by dostala ránu taserem. "Není."
Zavře mi dveře před nosem a já netuším, jestli mi docela obyčejně nelže." (str. 39-41)
Moc se mi líbilo, že Jodi Picoultová opět nechává v knize promlouvat střídavě všechny hlavní postavy, protože zrovna v tomhle příběhu to pak dává ději správné grády :o). Jen díky tomu se totiž dozvíte, že vědma Serenity není žádná šarlatánka, ale opravdu měla schopnost komunikovat se záhrobím a předvídat jisté události. A taky máte možnost sledovat životní cestu Alice, která původně zkoumala chování slonů v Africe, než se seznámila s Jenniným otcem a vrátila se s ním do Ameriky, aby vedli sloní rezervaci, díky čemuž postupně odkrýváte poněkud znepokojující skutečnosti. Hodně zajímavé pak byly i samotné informace o slonech a jejich chování, něco málo jsem sice už věděla z různých dokumentů, ale rozhodně ne takhle do detailu, byť to jen podpořilo můj pocit, že sloni jsou de facto hrozně smutná stvoření, nebo alespoň na mě tak působí, že je mi z pohledu na ně smutno, protože jsou velice inteligentní, mají dobrou paměť a žijí ve skupinách s úzkou sociální vazbou, kde se učí vzájemnému správnému chování, což trvá roky, a jakmile není ve skupině někdo starší, kdo by mohl roli učitele převzít (např. proto, že člověk slona zastřelí nebo odveze do ZOO apod.), vznikají pak skupiny problémových slonů, kteří zabíjí ostatní slony (protože se prostě neumí chovat), ale útočí třeba i na lidi apod., a hrozně těžko se to napravuje, pokud se to vůbec napravit dá :o(. Co se tohohle týče, hrozně se mi v knize líbila Aliciina poznámka o tom, že nemůžete dát dva africké slony do jednoho výběhu a počítat, že si budou rozumět jen proto, že jsou stejného druhu, protože podobně jako jiná zvířata mají vlastní osobnost a jedinci si spolu prostě nemusí "sednout" :o)
"Stůl Thomase Metcalfa byl pokrytý kupami papírů popsaných malými symboly a čísly. Vypadalo to jako nějaký kód. Našel se tu i diagram, který připomínal osmistranného pavouka se spoustou končetin. Sice jsem z chemie na střední skoro propadal, ale něco mi to připomínalo. Jakmile jsme vešli, Metcalf se snažil honem honem ten papír srolovat. Potil se, přestože venku moc vedro nebylo. "Jsou pryč," vyhrkl.
"Uděláme, co jen budeme moci, abychom je našli..."
"Ne, ne, já myslím moje záznamy."
Byl jsem v té době už na spoustě míst, kde došlo ke zločinu, přesto mi to přišlo naprosto nepochopitelné, že chlápek, jehož žena i dcera byly nezvěstné, se o ně stará méně než o nějaký kus papíru.
Donny se zadíval na stohy na stole. "A nemáte je tady?"
"Evidentně ne," odsekl Metcalf. "Samozřejmě mluvím o papírech, které tady nejsou."
Na listech jsem viděl divnou sekvenci čísel a písmen. Mohl to být počítačový program, nebo třeba nějaký satanský kód. Stejné písmo jsem předtím viděl na té stěně. Donny se ke mně otočil a pozvedl tázavě obočí. "Většina lidí by si dělala větší starosti o nezvěstné členy rodiny, zvlášť když tu včera v noci někoho zabil slon."
Metcalf se dál ostošest probíral hromadami papírů a knih, přendával je z jedné strany na druhou, jako by je v duchu katalogizoval. "Proto jsem jí tolikrát opakoval, aby nebrala Jennu do výběhu..."
"Jennu?" opakoval Donny.
"Moji dceru."
Donny se zarazil. "Asi jste se se ženou hodně hádali, že?"
"Kdo vám to řekl?" zamračil se Metcalf.
"Gideon. Říkal, že jste včera večer Alici rozrušil."
"Já rozrušil ji?" opáčil Thomas.
"Mohl bych si odskočit?" otázal jsem se. Tak jsme si to s Donnym domluvili.
Metcalf mávl rukou k místnůstce dál chodbou. Uvnitř jsem našel zažloutlý novinový článek v rámečku, kde se psalo o rezervaci. Byla tam fotka Thomase s těhotnou ženou, usmívali se do kamery a za nimi vykukoval slon.
Otevřel jsem lékárničku a probíral se náplastmi, dezinfekcí, prášky na bolest a podobně. Byly tu tři léky na předpis, všechny z nedávné doby a s Thomasovým jménem na cedulce: Prozac, Abilify, Zoloft. Všechno antidepresiva.
Jestli byla pravda, co nám Gideon říkal o výkyvech nálad, dávalo by smysl, že je Thomas na prášcích.
Pro jistotu jsem spláchl. Když jsem se vrátil do kanceláře, Metcalf pochodoval sem a tam jako tygr v kleci. "Nechci vám říkat, jak máte dělat svou práci, detektive," vykládal, "ale jsem tady oběť, ne nějaký útočník. Utekla s mou dcerou a taky s mojí celoživotní prací. Neměl byste ji hledat, místo abyste mě tu vyslýchal?"
Vešel jsem dovnitř. "Proč by vám kradla váš výzkum?"
Klesl do křesla za stolem. "Protože už to udělala dřív. Mockrát. Vloupala se mi do kanceláře, aby mi ukradla poznámky." Rozložil svitek na stole. "Tahle informace nesmí opustit tuto místnost, pánové... ale jsem na pokraji velkého objevu v oblasti fungování paměti. Všeobecně se ví, že vzpomínky jsou poměrně elastické, než se zapíšou do amygdaly, ale můj výzkum dokazuje, že pokaždé, když nějakou vzpomínku z paměti vyvoláme, ji lze opět změnit. To naznačuje, že skutečně můž dojít ke ztrátě paměti, pokud nějaké farmakologické působení naruší syntézu proteinu v amygdale... Představte si, že byste mohli vymazat traumatické vzpomínky za pomoci chemických látek, a to celé roky po události. Naprosto by to změnilo způsob, jakým léčíme posttraumatickou stresovou poruchu. A Alicino zkoumání truchlení by rázem vypadalo jako obyčejné dohady, a ne věda."
Donny se na mě ohlédl přes rameno. Blázen, naznačil ústy. "A co vaše dcera, pane doktore? Kde byla, když jste se hádal se ženou?"
"Spala," zlomil se mu hlas. Odvrátil se od nás a odkašlal si. "Je naprosto evidentní, že v této pracovně moje manželka není..., což mě přivádí k otázce, proč jste stále tady."
"Poručíku Stanhope," prohodil Donny laskavě, "co kdybyste řekl laborce, že už můžou skončit, a já zatím položím panu doktorovi ještě pár doplňujících otázek?"
Přikývl jsem. Donny Boylan byl podle mého názoru ten největší smolař policejního sboru. Vyjeli jsme k nahlášenému úmrtí v důsledku udupání slonem a odhalili domácí hádku mezi šíleným vědcem a jeho manželkou – jejímž výsledkem byly dvě nezvěstné osoby a dost možná i vražda. Vydal jsem se za pracovníky laboratoře, kteří pořád ještě označovali zbytečné smetí. A najednou se mi zježily chlupy na krku.
Když jsem se otočil, z druhé strany velmi tenkého elektrického plotu na mě upíral zrak sedmý slon.
Takhle zblízka byl obrovský. Uši držel u hlavy, chobot svěšený k zemi. Pohled hnědých očí byl oduševnělý. Zatroubil, a já padl na zadek, i když byl mezi námi ten plot.
Zatroubil nanovo, tentokrát hlasitěji, a ustoupil. Po pár krocích se zastavil a ohlédl se na mě. A tohle ještě dvakrát zopakoval.
Jako by čekal, že půjdu za ním.
Když jsem se nepohnul, slon se vrátil a natáhl opatrně chobot mezi dráty elektrického plotu. Cítil jsem horký dech, který z chobotu vycházel, a taky pach slámy a prachu. Zadržel jsem dech. Slon se mě dotkl chobotem na obličeji, byl to dotek jemný jako vánek.
Tentokrát jsem za ním šel, ale pořád jsem zůstával za plotem. Pak se ovšem slon zprudka otočil a vydal se ode mě pryč. Šel do údolí. Než mi zmizel z dohledu, ještě jednou se po mně ohlédl." (str. 96-99)
Konec knihy byl sice superpřekvapivý, ale upřímně řečeno mně osobně tím autorka knihu trochu zničila. Malovala jsem si totiž tucet nejrůznějších scénářů, co se mohlo stát a jak to vlastně bylo a už jsem se zvolna těšila, jaké to bude, až budu číst knihu znovu se znalostí celého příběhu, a on to pak nebyl ani jeden z nich. Autorka to rozuzlila tak, jak by mě to ani ve snu nenapadlo, a přiznám se, že zrovna takovýhle konec jsem teda nechtěla. Čas odejít není úplně lehké čtení, jak bývá u Jodi Picoultové zvykem (když pominu ztroskotance, tak třeba Alice se zabývala truchlením slonů, takže tam nebylo ani moc veselých historek zvířecích :o(, ale je skvěle napsaná, což je autorčin další dobrý zvyk :o), a rozhodně vás nebude nudit. Nevím, kam na ty příběhy chodí, ale každý je úplně jiný, a přitom je každý skvělý, nelíbila se mi od ní zatím jen Až na konec všech/..., ale to byla jedna z jejích starších knih, a úplně mě nenadchla ani Nejsem jako vy, zbývajících šest titulů, které jsem od ní přečetla, mělo vždycky silný příběh a tři z nich (Je to i můj život, Desátý kruh a Prostá pravda), včetně téhle, řadím k jedněm z nejlepších knížek, co mám v knihovně. Což mi připomíná, že bych si minimálně tu trojici mohla přečíst znovu :o)
Jo a nevím, jestli jsem měla štěstí jen já, nebo byla celá šarže vadná, ale moje kniha je vložená do pevné vazby naruby, tzn. že po otevření titulní strany najdete konec a ještě vzhůru nohama :o). Taková malá milá zvláštnůstka :o)
"Naše třída se vydala na výlet za slonicí Maurou; spolužáci potom kreslili divně vypadající zvířata, nad kterými se učitelky rozplývaly, i když ti tvorové byli biologicky úplně špatně: je tak krásně šedý! To je ale nápad, dal jsi mu dva choboty! To je krása! Moje kresby slonů nebyly jenom přesné, ale byly taky dost detailní – Mauře jsem do ucha nakreslila rýhu, jako to dělala máma, když chystala náčrt slona; nakreslila jsem i chloupky na ocase, které všichni moji spolužáci totálně přehlíželi. Věděla jsem naprosto přesně, kolik nehtů na každé noze slonice má (tři na zadních, čtyři na předních). Moje učitelky, slečna Kate a slečna Harriet, říkaly, že je to jako maličký Audubon, ale já netušila, co to má být.
Zůstávala jsem pro ně záhadou. Nedívala jsem se na televizi a neměla tušení, co jsou to wigglové. Nerozeznala jsem disneyovské princezny jednu od druhé. Většinou nechávaly učitelky tu moji podivnost být – vždyť jsme byli ve školce, ne na vysoké. Ale jednou, když jsme se chystali na prázdniny, jsme dostali pěkný bílý papír a měli jsme nakreslit naši rodinu. A pak jsme tomu měli dát rámeček z makaronů, nastříkat to zlatou barvou a celé to dát někomu jako dárek.
Ostatní děti začaly hned kreslit. Byly tam k vidění všelijaké typy rodin: Logan žil sám jenom s mámou. Yasmina měla dva táty. Sly měl malého bratříčka a pak dva starší bráchy, ale ti měli jinou mámu. Viděli jste všelijak poskládané sourozence, ale jedno bylo stejné: když bylo v rodině víc lidí, byly to vždycky děti.
Já si nakreslila pět rodičů.
Byl tu táta s brejličkami. Máma se zářivým rudým ohonem. Gideon, Grace a Nevvie v khaki šortkách a červeném tričku s límečkem, které tvořily uniformu v rezervaci.
Slečna Kate si ke mně přišla sednout. "Co je to za lidi, Jenno? Tvoje babička s dědečkem?"
"Ne," řekla jsem a začala ukazovat. "Tohle je máma a tohle táta."
Matku si pak učitelka vzala stranou. "Paní doktorko," řekla jí slečna Harriet, "Jenna má nejspíš trošku problém určit, kdo je její bezprostřední rodina."
Ukázala mámě ten obrázek. "Mně to přijde zcela přesné," řekla jí na to máma. "O Jennu se stará všech pět těchto dospělých lidí."
"O to mi ani tolik nejde," namítla slečna Harriet.
Teprve pak ukázala na muží nohy mých pokusů ty osoby popsat. Stálo tam MÁMA, ta mě držela za ruku, TÁTA mě držel za druhou. Jenomže TÁTA nebyl ten muž s brejličkami. Ten byl v rohu obrázku, skoro padal z papíru.
Moje šťastná malá rodinka byla buď toužebným přáním, nebo nevědomým vypozorováním dítěte, které vidí víc, než byste u něj čekali." (str. 218-219)