Je to sice blbost, ale nějak se mě to dotklo víc, než je mi milé a rozhodla jsem se z toho tady vypsat. Když jsme byly o Velikonocích u babičky, napadlo mě, že by bylo hezké osadit velkou kameninovou mísu u zápraží nějakými květinami, protože babička je tělem i duší zahradník a celý život, dokud ještě mohla, pořád něco pěstovala a okopávala, takže jsem si říkala, že by to pro ni mohlo být hezké překvapení k narozeninám, které bude mít v květnu, že by se jako měla aspoň na co dívat a čím se kochat, když budou třeba s tetou vysedávat na lavičce na zápraží (a byla jsem na sebe za ten nápad docela pyšná :o). Cestou domů jsem se o tom v autě zmínila mamce (ale jaksi jsem asi zapomněla říct, že by to mohlo být narozeninové překvapení) a včera, když jsme byli nakupovat, jsem se dozvěděla, že to mamka babičce bůhvíproč ještě zatepla vyklopila do telefonu a že se teď babička dožaduje kytiček hned, okamžitě a střelhbitě, ještě tenhle víkend, kdy se za ní chystá mamka s bráchou. Původně jsem se chtěla poradit s kolegyní "zahrádkářkou" nebo s Lídou odsud z píše.cz, které kytky by byly nejlepší, aby se nemusely zalévat a vydržely jen s tím, co naprší, a přitom pokud možno co nejdéle v roce kvetly (jakože aby to mělo smysl, protože jak babička špatně chodí, určitě by je nemohla chodit zalévat). Mamka místo toho vyrazila s nákupním košíkem do zahradnické sekce v Globusu, kde nebyl vlastně ani pořádný výběr, ani s kým se případně poradit, a bez většího přemýšlení vzala jakési tři rostliny (moje nabádání, ať teda aspoň zajedeme vedle do Bauhausu, přešla bez poznámky, zkrátka to chtěla mít rychle odbyté a basta :o(. A vlastně nijak nereagovala ani na to, když jsem říkala, že jsem si to sázení kytek chtěla užít osobně, jakože porýpat se rukama v hlíně (posledních pár let mám sem tam takové cukání, ani nevím, kde se to ve mně bere, protože k zahradničení mě nikdy nikdo nevedl) a být zkrátka u toho a vidět na vlastní oči, jak se to bude babičce líbit (nebo případně ne :o).
No co vám budu povídat, mrzí mě to ještě teď :o(. Vím, že je to ve výsledku vlastně jedno, že nejdůležitější je to, že babičce udělají kytky radost, přesně jak jsem předpokládala, ale stejně si připadám ošizená, protože jsem chtěla ten nápad zrealizovat až do konce (a hlavně to udělat pořádně, abychom se za pár týdnů nemuseli koukat na utrápené a uschlé cosi :o(. Včera večer jsem se tu zalykala emocemi a přemýšlela, proč mi to celé tak moc vadí, když je to z objektivního hlediska vlastně banalita. Říkala jsem si, že jsem asi nedospělá, když se mě takhle hluboce dotýkají takové bezvýznamné věci a dokážou mi ublížit, že to všechno asi zbytečně dramatizuju, ale jsem už prostě taková. Vysnila jsem si pár idylických chvil, o které jsem teď přišla, a mrzí mě, že i když jsem nahlas řekla, jak bych to chtěla, mamka se ani nepokusila vyjít mi vstříc. A vlastně si ani nejsem jistá, jestli babička ví, že ten nápad byl můj :o(. No to je fuk. Nějakou dobu asi nebudu mít chuť se do čehokoli dalšího pouštět. A mimochodem opět jsem došla k tomu, že jediným řešením by bylo dávat si pozor na to, co před rodiči říkám, jenže já prostě nejsem tenhle typ, neumím před blízkými lidmi něco skrývat (vánoční dárky jsou maximum) a ani se to nechci učit, vždyť co by to bylo za život neustále mít na paměti, co můžu říct a co bych asi neměla, a pořád dopředu kalkulovat? Já na takovéhle "šachové" taktizování nemám mozek :o(. Každopádně ve mně včerejší emoční bouře zanechala zase jakousi pachuť samoty – jako víte co, o dobré a vtipné věci se člověk podělí rád a hned, ale s tím špatným, s tím, když se cítí ukřivděný kvůli úplné pitomosti, to už se svěřuje hůř, zvlášť když je to na celá souvětí, a ne jen na pár hesel přes WhatsApp (dlouho jsem zvažovala i jestli to mám ventilovat sem na blog, nebo jestli to mám prostě jen probrat v duchu ze všech stran a pak to pomyslně zahodit). Poslední dobou se mi stává čím dál častěji, že se přistihnu, že bych ve svém životě měla ráda nějakého parťáka, někoho, kdo by mě vyslechl, obejmul, někoho, kdo by mě rozmazloval a staral se o mě, někoho, pro koho bych byla ten nejdůležitější člověk na světě, někoho, kdo by mě rozesmál a kdo by mě držel nohama na zemi, když to začnu přehánět se sebelítostí a svalováním viny na druhé :o). Ale možná už mi z té karantény prostě a jednoduše hrabe, čertví :o(