Rebarbora | Rainbow Rowellová: Fangirl

"Když se vrátily na pokoj, Reagan se osprchovala a znovu se namalovala, seděla přitom na svém psacím stole a zrcátko držela v ruce.

Odešla a za pár hodin se zas objevila s igelitkami z obchoďáku a klukem jménem Eric. Pak opět odešla a vrátila se až za soumraku. Tentokrát sama.

Cath pořád seděla u svého stolu.

"Dost!" houkla na ni Reagan vcelku mírně.

"Prokrista," řekla Cath a otočila se k ní. Chvíli trvalo, než její oči dokázaly vnímat něco jiného než obrazovku počítače.

"Oblíkni se," zavelela Reagan. "A žádný dohadování. Tuhle hru s tebou hrát nebudu."

"Jakou hru?"

"Jseš smutná malá poustevnice a mně z toho běhá mráz po zádech. Tak se oblíkni. Jdeme na bowling."

Cath se zasmála. "Na bowling?"

"Jasně," odvětila Reagan. "Jako kdyby bowling byl trapnější než všechno to, co děláš ty."

Cath se odsunula od počítače. Necítila levou nohu. Zahýbala s ní. "Nikdy jsem bowling nehrála. Co si mám vzít na sebe?"

"Tys nikdy nehrála bowling?" užasla Reagan. "Copak ho nikdo v Omaze nehraje?"

Cath pokrčila rameny. "Možná hodně starý lidi?"

"Vezmi si, co chceš. Něco, co na sobě nemá Simona Snowa, aby si o tobě lidi na první pohled nepomysleli, že se ti v sedmi letech přestal vyvíjet mozek."

Cath si oblékla svoje červené tričko Nedej se, vzala si džíny a přečesala si culík.

Reagan se na ni zamračila. "Musíš ty vlasy nosit takhle? To je kvůli něčemu na způsob mormonský víry?"

"Já nejsem mormonka."

"Říkám na způsob." Někdo zaklepal na dveře a Reagan otevřela.

Stál tam Levi a skoro hopsal. Měl na sobě bílé tričko, které si pokreslil fixou, vepředu přimaloval límeček a knoflíky, k tomu náprsní kapsičku a nad ni ozdobný nápis Sejmu je všechny.

"Takže jdeme?" vyhrkl.

Reagan a Levi hráli bowling skvěle. V Arnoldu prý mají bowlingovou halu. Zdaleka ne tak pěknou, jako je tahle, tvrdili.

Oni tři tam ten den byli jediní pod čtyřicet let, ale to Levimu nijak nebránilo hodit řeč s každým jedním člověkem v celé budově. Popovídal si s chlápkem, co sprejoval boty, s manžely v důchodu u sousední dráhy, s velkou partou mamin, co měly nějakou svoji ligu a propustily ho s pocuchanými vlasy a džbánem piva...

Reagan dělala, jako že si toho nevšímá.

"Myslím, že támhle v rohu je mimino, kterými jsi ještě nedal pusinku," podotkla Cath.

"Kde je mimčo?" Rozsvítily se mu oči.

"Nikde," řekla. "Já jen..." Jen.

Levi odložil džbán. V druhé ruce svíral tři sklenice, pustil je na stůl a ony přistály a nepřevrhly se.

"Proč to děláš?"

"Co?" Nalil do jedné pivo a podal jí ho. Mimoděk si ho vzala, pak ho s odporem vrátila na stůl.

"Můžeš se přetrhnout, abys byl na všechny milej."

Usmál se – ale usmíval se už předtím, takže se mu pusa jen roztáhla ještě víc.

"Myslíš, že bych měl být spíš jako ty?" zeptal se a potom se s něhou zadíval na Reagan, která se mračila (tak nějak smyslně) na podavač koulí. "Nebo ona?"

Cath zakoulela očima. "Musí existovat šťastnej střed."

"Já jsem šťastnej," odvětil, "takže jsem ho asi našel."

Cath si u baru koupila cherry colu a pivo nechala stát. Reagan koupila dva talíře mastných oranžových nachos. Levi koupil tři obrovitánské nakládané okurky, které byly tak kyselé, že jim všem vhrkly slzy do očí.

První hru vyhrála Reagan. Levi potom druhou. Před třetí přemluvil pána za pultem, aby kvůli Cath zvedl bumpery. Všech deset stejně neshodila ani jednou. Znovu vyhrál Levi.

Cath zbylo tak akorát peněz, že mohla všem koupit v automatu zmrzlinu v oplatce.

"Fakt jsem je sejmul všechny," radoval se Levi. "Když si něco napíšu na tričko, vždycky se to splní."

"Hlavně ať se ti to nesplní u Muggsyho," poznamenala Reagan. Levi se rozesmál a hodil po ní zmuchlaný obal od zmrzliny. Usmívali se na sebe takovým způsobem, že Cath radši odvrátila oči. Vládla mezi nimi taková pohoda. Jako by se znali skrz naskrz. Reagan byla na Leviho milejší – a taky hnusnější – než kdy na Cath." (str. 76-78)

Líbil se mi nápad s hlavní hrdinkou, která má sestru dvojče, přišlo mi to originální a dost často jsem se nemohla ubránit myšlenkám na Barjohu a její omladinu :o). Hezké bylo i střídání normálního děje s úryvky z knih o Simonu Snowovi a z Cathiných fanfikcí (ale jako největší úlet mi v tomhle ohledu připadá fakt, že autorka pak napsala celou samostatnou knihu se Simonem Snowem coby hlavním hrdinou s názvem Nedej se, ze které je ve Fangirl citováno – to mě celkem pobavilo a mám silné nutkání si tuhle knížku o čarodějnických hrdinech taky přečíst :o). Sladké bylo i Leviho snažení upoutat Cathinu pozornost, když ji tvrdošíjně doprovázel večer z knihovny a vůbec se jí všemožně snažil zaujmout, zatímco ona, ponořená do svého vlastního světa psaní, ho slušně zazdívala, protože ho považovala za přítele své spolubydlící Reagan :o). Přišlo mi to o to zábavnější, že jsem v některých bodech poznávala sama sebe :o). Stejně tak se mi líbilo, jak autorka vystihla ony píšící momenty, ten pocit, když píšete a fakt vám to jde, stejně jako nutkání ponořit se do smyšleného světa a tvořit si tam vlastní příběh, který bude na hony vzdálený realitě, to myslím úplně pochopí jen podobně postižení lidé a musím se přiznat, že mě občas při čtení doslova svrběly ruce a chytal mě psací amok (v tomhle ohledu můžu Fangirl doporučit i jako dobrý psací nabuzovač :o)

"Už jsi začala s tou scénou?"

Byli v suterénu knihovny, vlastně v suterénu pod suterénem, a byla tu ještě větší zima než obvykle – průvan čechral Nickovi ofinu. Říkají tomu kluci taky "ofina"? napadlo Cath.

"Proč je tady takovej průvan?" zeptala se.

"Proč je vůbec někde průvan?" opáčil Nick.

To ji rozesmálo. "Nevím. Kvůli slapovým silám?"

"Dechu jeskyní?"

"Vůbec to není průvan," řekla Cath. "Vnímáme tak čas, když najednou zrychlí."

Nick se na ni usmál. Měl úzké rty, ale tmavé, měly stejnou barvu jako vnitřek jeho pusy. "Anglisti jsou k nepoužití," prohlásil a zahýbal obočím. Potom do ní drcnul loktem. "Takže. Už jsi začala s tou scénou? Určitě už to máš hotový. Jsi šíleně rychlá."

"Mám vypsanou ruku," odvětila.

"Hodně píšeš?"

"Jo." Chvilku zvažovala, že mu poví pravdu. O Simonovi a Bazovi. O kapitole denně a pětatřiceti tisících návštěv... "Trénuju to," řekla. "Každý ráno, jen abych se udržela ve formě. Ty už jsi s tou scénou začal?"

"Jo," odpověděl. Kreslil si na okraje sešitu klikyháky. "Třikrát... Nějak si s tímhle úkolem nevím rady."

Profesorka Piperová po nich chtěla, aby napsali scénu s nespolehlivým vypravěčem. Cath tu svoji napsala z Bazova pohledu. Ten nápad nosila v hlavě už delší dobu, možná ho jednou rozepíše do delší povídky, až za sebou bude mít Nedej se.

"Mělo by to pro tebe být snadný jako facka," namítla a taky do něj dloubla loktem, ohleduplněji. "Tví vypravěči jsou nespolehliví vždycky."

Nick jí dal přečíst pár svých povídek a prvních pár kapitol románu, který začal psát v prváku. Všechno to bylo hodně temné – drsnější a pochmurnější než cokoli, na co by se zmohla ona –, ale pořád legrační. A tak nějak povzbudivé. Nick byl dobrej.

Ráda sedávala vedle něj a sledovala, jak mu ty dobré texty vznikají pod rukou. Dívala se, jak se vtípky rodí v reálném čase. Pozorovala, jak slova zapadají do sebe.

"No právě..." odtušil a olízl si horní ret. Vlastně žádný pořádný horní ret neměl, jen rudou čáru. "Proto mám pocit, že tentokrát musím předvést něco extra."

"Dej to sem." Cath zatahala za sešit. "Teď já."

Vždycky dalo práci donutit Nicka, aby se sešitu vzdal.

Ten první večer, kdy na své extrakurikulární povídce začali dělat, Nick přinesl tři stránky, které už předem napsal sám.

"Podvádíš," protestovala Cath.

"Jen jsem nás popostrčil," prohlásil, "abychom se líp rozjeli."

Sebrala mu tehdy sešit a začala psát přes jeho text, vpisovat do něj, vtěsnávat na okraje stránek nové repliky a škrtat věty, které už byly přes čáru (Nick někdy stylistickými nápady moc plýtval.) Potom připsala pár vlastních odstavců.

Už si zvykla psát na papír, i když se jí pořád někdy stýskalo po klávesnici...

"Potřebuju něco vzít a vložit jinam," vyčítala Nickovi.

"Příště si přines nůžky," odpálkoval ji.

Při práci teď sedávali vedle sebe – líp se tak četlo, co ten druhý píše. Cath zjistila, že nejlepší je sedět vpravo od Nicka, aby do sebe nechtěně nedrkali.

Cath si přitom připadala jako dvouhlavá příšera. Jako když běží se vzájemně svázanýma nohama.

Cítila se jako doma.

Nevěděla jistě, jak to připadá Nickovi...

Hodně si povídali, před seminářem i na něm – Nick se vždycky otočil na židli čelem k ní. Někdy po hodině Cath předstírala, že má cestu kolem Besseyho budovy, kam Nick chodil na další hodinu, přestože za ní už byl jen fotbalový stadion. Nick se díkybohu nikdy nezeptal, kam vlastně jde.

Nikdy se na to neptal, ani když v noci odcházeli z knihovny. Vždycky se na chvilku zastavili na schodech, než si Nick hodil batoh na záda a omotali si kolem krku modrou šálu s kašmírovým vzorem. Potom vždycky řekl: "Tak na semináři," a zmizel.

Když Cath věděla, že je u nich na pokoji Levi, zavolala mu a počkala, až pro ni přijde. Většinou ale navolila na mobilu 911 a rozběhla se ke koleji s prstem na Volat." (str. 90-92)

Knížka nepostrádá ani trochu napětí, nebo teda já osobně byla fakt zvědavá, jak to dopadne s Cath a spolužákem Nickem, se kterým se zapletla do večerního psaní povídky na střídačku (každý vždycky napsal kousek). Co měl být nejdřív jen domácí úkol, se zvrtlo v cosi víc a oni pokračovali dál a dál čistě jen z radosti z psaní a vzájemné inspirace, tedy až do chvíle, kdy si jejich povídku Nick přivlastní a odevzdá ji jako svou závěrečnou práci. No nenaštvalo by vás to? Tak se nedivte, že jsem chtěla vědět, jak to dopadne a jestli Nickovi jeho autorská "krádež" projde nebo ne. Stejně tak jsem byla docela napnutá, jestli Cath někdy napíše svoji závěrečnou povídku a uzavře tak semestr, když už k ní byla profesorka Piperová tak chápavá a poté, co odmítla její fanfikci (jak já Cath rozuměla s tím, že jí to připadalo nefér :o), jí nabídla druhou šanci (nakonec ale pochopíte i profesorčiny pohnutky a dojde vám, že to s Cath myslela vlastně dobře). A jisté nebylo ani to, jestli nakonec Cath jakože překročí svůj stín a vystoupí ze své komfortní zóny, aby dala Levimu šanci a pustila ho do svého života, protože přece jen má nějaké ty úzkosti a s lidmi tváří v tvář se necítí úplně v pohodě. Jo a nesmím zapomenout ani na Cathinu věčně nabručenou spolubydlící Reagan, která trousí sarkastické hlášky od začátku do konce, tu si prostě nemůžete neoblíbit :o)

"Tohle bylo potřetí od chvíle, kdy dostala známky, co šla do Andrewsovy budovy.

Při prvních dvou pokusech vstoupila dovnitř a prošla rovnou na druhý konec, kde zas vyšla ven.

Tentokrát už si vedla líp. Tentokrát se zastavila na záchodě...

Chodba už byla skoro prázdná. Cath našla schodiště a podle šipek zamířila k sekretariátu. Rovně a pak za roh. Možná bude pro dnešek stačit, když kolem té kanceláře jen projde. Pomalu kráčela chodbou a dotkla se každých dřevěných dveří.

"Cath?"

Otočila se za hlasem – a v kabinetu naproti uviděla profesorku Piperovou, stála za psacím stolem. Profesorka na ni mávla, ať jde dál. Cath šla.

"Já si říkala, kdepak asi jste," řekla profesorka s vřelým úsměvem. "Prostě jste zmizela. Pojďte, popovídáme si."

Gestem Cath vyzvala, ať si sedne, a tak si sedla. (Evidentně dokázala Cath ovládat čistě pomocí gest. Jako ten zaříkávač psů z televize.)

Profesorka obešla stůl a vyhoupla se na něj. Její poznávací znamení. "Co se s vámi stalo? Kam jste zmizela?"

"Já... nikam," odpověděla Cath. Přemýšlela, že zmizí teď. Tohle šlo moc rychle, na tu hle eventualitu rozhodně nebyla připravená – že doopravdy dojde na to, kvůli čemu sem přišla.

"Ale neodevzdala jste svoji povídku," řekla profesorka. "Stalo se něco?"

Cath se jakž takž zhluboka nadechla a pokusila se o vyrovnaný tón. "Tak trochu. Táta byl v nemocnici. Ale ve skutečnosti to nebylo kvůli tomu – to už jsem stejně byla rozhodnutá, že ji nenapíšu."

Profesorka vypadala překvapeně. Přidržela se kraje stolu a předklonila se. "Ale Cath, proč? Tolik jsem se těšila, s čím přijdete."

"Já jen..." Pak začala znovu. "Uvědomila jsem si, že tvůrčí psaní není nic pro mě."

Profesorka zamrkala a odtáhla se. "O čem to mluvíte? Tvůrčí psaní je přesně pro vás. Jak ulité. Cath – pro tohle jste stvořená."

Teď musela zamrkat pro změnu Cath. "Ne. Já... pořád jsem se snažila. Začít tu povídku psát. Já... podívejte, vím, co si myslíte o fanfikcích, ale to je to, co chci psát. Do toho dávám srdce. A v tom jsem opravdu dobrá."

"O tom nepochybuju," řekla profesorka. "Jste rozená vypravěčka. Ale pořád nechápu, proč jste nedokončila svůj závěrečný projekt."

"Jakmile jsem si uvědomila, že to pro mě není to pravé, nedokázala jsem se k tomu už donutit. Chtěla jsem prostě jít dál..."

"Proč pořád říkáte, že to pro vás není to pravé?" zeptala se profesorka. "V minulém semestru jste odváděla vynikající práci. Bylo to přesně to pravé. Jste jedna z mých nejslibnějších studentek."

"Ale já nechci psát vlastní věci," pronesla Cath s maximálním důrazem. "Nechci psát vlastní postavy ani vlastní světy – nezajímají mě." Sevřela v klíně ruce v pěst. "Mě zajímá Simon Snow. A vím, že mi nepatří, ale to je mi jedno. Radši se celá položím do světa, který miluju a kterýmu rozumím, než abych se pokoušela vytvořit něco z ničeho."

Profesorka se předklonila. "Ale neexistuje nic bytostnějšího než vytvořit něco z ničeho." V její milé tváři se objevil zapálený výraz. "Jen se nad tím zamyslete, Cath. To přece dělá bůh – nebo matka. Neexistuje nic opojnějšího než stvořit něco z ničeho. Stvořit něco ze sebe."

Cath nečekala, že bude profesorka Piperová z jejího rozhodnutí nadšená, ale nečekala ani tohle. Nenapadlo ji, že se postaví na odpor.

"Mně to prostě přijde jako nic," odvětila.

"Radši si přivlastníte – nebo vypůjčíte – něco, co stvořil někdo jiný?"

"Simona a Baze znám. Vím, jak myslí, co cítí. Když je píšu, úplně se v nich ztratím a jsem šťastná. Když píšu vlastní věci, je to jako plavat proti proudu. Nebo... padat z útesu a chytat se větví, snažit se ty větve vymyslet."

"Ano," přisvědčila profesorka, natáhla ruku a sevřela ji, jako by chytala mouchu. "Přesně takový pocit to má být."

Cath zavrtěla hlavou. V očích měla slzy. "No jo, jenže právě to já nenávidím."

"Nenávidíte? Nebo se jen bojíte?"

Cath se s povzdechem rozhodla, že si otře oči svetrem. Jiný dospělý by jí už dávno podal papírové kapesníky. Profesorka Piperová na ni jen zatlačila ještě víc.

"Požádala jste o zvláštní povolení, abyste mohla chodit do mého kurzu. Určitě jste tedy chtěla psát. A vaše práce byly báječné – vy jste z nich neměla radost?"

"Nic z toho, co jsem napsala, nebylo tak dobré jako Simon."

"Propánakrále, Cath, opravdu se chcete srovnávat s nejúspěšnější autorkou moderní doby?"

"Chci," vyhrkla Cath. "Protože když píšu postavy Gemmy T. Leslieové, občas jsem svým způsobem lepší než ona. Vím, že to zní šíleně – ale taky vím, že je to pravda. Nejsem bůh. Neuměla bych stvořit svět Mágů, ale vážně hodně dobře s ním umím manipulovat. S jejími postavami dokáže daleko víc, než bych kdy dokázala s vlastními. Moje postavy jsou jen... figurky, když je srovnám s jejími."

"Ale s fanfikcemi se nikam nedostanete. Jsou jako mrtvě narozené děti."

"Můžu je dávat číst. Čte je spousta lidí."

"Nemůžete se tím živit. Nevybudujete si na nich kariéru."

"Kolik lidí se vůbec uživí psaním?" odsekla Cath. Měla pocit, že se v ní všechno napíná do krajnosti. Nervy. Trpělivost. Jícen. "Budu psát, protože to dělám ráda, jako někdo jinej plete nebo... nebo dělá scrapbooking. A peníze si budu vydělávat něčím jiným." (str. 275-279)

Fangirl je zkrátka sympatické oddychové čtení, a přestože má přes čtyři stovky stran, rozhodně nebudete mít pocit, že čtete nějakou bichli, naopak příběh uplyne jak voda a vy budete chtít ještě :o). Je to jedna z těch pohodovějších knížek (i když pár temných momentů a starostí, které hrdince prostě nezávidíte, se tam taky najde), k nimž se v budoucnu určitě někdy ráda vrátím a možná si ji dokonce i víc užiju, když už teď vím, jak to všechno dopadne :o)

"Když Cath zjistila, že za dveřmi stojí Levi, ze samé radosti nad tím, že vidí jeho neochvějně přátelskou tvář, ho rovnou pustila dál. Ani se neobtěžovala ho upozornit, že Reagan tady není.

"Je tady Reagan?" zeptal se, jakmile vstoupil. Jeho tvář nevypadala přátelsky. Vraštil čelo a srdcovitou pusu měl staženou do tenké čáry.

"Ne," odpověděla Cath. "Před pár hodinama odešla." Nedodala: S obrovitánským klukem jménem Chance, kterej hraje fotbal za jeden školní tým a mohli by ho obsadit do role legendárního raziče tunelů Johna Henryho, kdyby o něm chtěli točit film.

"Do prdele," hlesl Levi a opřel se o dveře. Dokonce i když měl vztek, musel se o něco pořád ležérně opírat.

"Co se děje?" zeptala se Cath. Že by konečně začal žárlit? Copak o těch ostatních klukách neví? Myslela, že mají s Reagan nějakou dohodu.

"Měla se se mnou učit," řekl.

"Aha..." Cath nic nechápala. "No, můžeš se učit tady, jestli chceš."

"Ne." Řekl naštvaně. "Potřebuju, aby mi s tím pomohla. Měli jsme se učit včera večer, jenže ona to odřekla a zítra píšeme test a..." Hodil na Reaganinu postel nějakou knížku, posadil se na konec Cathiny postele, tak, aby mu neviděla do obličeje. "Slíbila, že se bude učit se mnou."

Cath popošla k posteli a knížku zvedla. "Ztracenci?"

"Jo." Vzhlédl. "Četlas to?"

"Ne. Ty jo?"

"Ne."

"Tak si to přečti," řekla. "Test píšete zítra? To stihneš. Nepřipadá mi to zvlášť dlouhý."

Levi zavrtěl hlavou a znovu se zadíval do země. "Ty to nechápeš. Nesmím ten test zkazit."

"Tak si tu knížku přečti. Tys snad chtěla, aby ji Reagan přečetla za tebe?"

Znovu zavrtěl hlavou – nebyla to odpověď, spíš jako by vrtěl hlavou už jen nad tou představou, že by měl přečíst knížku.

"Říkal jsem ti přece, že na knížky moc nejsem."

To tvrdil pořád. Na knížky moc nejsem. Jako by knížky byly těžké moučníky nebo strašidelné filmy.

"Jo, ale tohle je do školy," řekla. "Nechal bys Reagan, aby to napsala za tebe?"

"Možná jo," zahučel, "kdyby to šlo."

Cath položila knížku vedle něj na postel a šla ke stolu. "Tak se aspoň podívej na film," řekla znechuceně.

"Nedá se sehnat."

Cath zafuněla něco jako chm.

"Ty to nechápeš," zopakoval. "Jestli nedostanu z tohohle předmětu aspoň céčko, vykopnou mě."

"Tak si tu knížku přečti."

"Není to tak jednoduchý."

"Je to naprosto jednoduchý," prohlásila. "Zítra píšeš test, tvoje holka za tebe tvoji práci neudělá, protože tady není – přečti si knížku."

"Ty to nechápeš... vůbec."

To už Levi vstával a šel ke dveřím, ale Cath se neotočila, nepodívala se na něj. Už ji nebavilo pořád se s někým hádat. Tohle ani nebyla její věc.

"Fajn," řekla. "Nechápu to. No a co. Reagan tady není a já toho musím spoustu načíst – a nikdo to za mě neudělá – takže..." Zaslechla, jak prudce otvírá dveře.

"Já se to snažil přečíst," řekl ochraptěle. "Snažím se už dvě hodiny. Jenže já, já prostě nejsem čtenář. Nikdy... nikdy jsem žádnou knížku nedočetl."

Cath se k němu obrátila a najednou jí provinile cuklo v břiše. "Snažíš se mi říct, že neumíš číst?"

Levi si rozčileně prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. "Jasně že umím číst," odvětil. "Prokristapána."

"No tak co se mi snažíš říct? Že nechceš?"

"Ne. Já..." Zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. "Nevím, proč se ti vůbec pokouším něco vysvětlovat. Umím číst. Akorát neumím číst knížky."

"Tak si vsugeruje, že je to hodně dlouhá cedule, a nějak se tím prokousej."

"Panebože," vyhrkl překvapeně. Ublíženě. "Co jsem ti udělal, že jseš na mě tak protivná?"

"Nejsem na tebe protivná," bránila se Cath, i když věděla, že nejspíš je. "Jen nevím, co ode mě chceš slyšet – že to schvaluju? Dělejte si s Reagan, co chcete, mně do toho nic není."

"Myslíš si, že jsem línej." Oči měl přikované k zemi. "Jenže nejsem."

"Dobře."

"Nemůžu se tak nějak soustředit," řekl a otočil se k ní ve dveřích zády. "Jako kdybych četl pořád dokola ten samej odstavec a pořád nevěděl, o čem vlastně je. Jako by ty slova jen prošly skrze mě a já je v sobě nedokázal udržet."

"Dobře," řekla.

Ohlédl se, takže mu viděla do tváře. Když se neusmíval, jeho oči vypadaly, že jsou moc velké. "Nepodvádím," prohlásil.

Potom odešel a nechal za sebou zaklapnout dveře.

Cath vydechla. Pak se nadechla. Měla tak stažený hrudník, že obojí bolelo. Kvůli Levimu by něco takového cítit neměla – na její hrudník by neměl mít vůbec žádný vliv.

Levi nebyl její kluk. Nepatřil do rodiny. Nevybrala si ho. Musela ho snášet, protože musela snášet Reagan. Byl z přízně přes spolubydlící.

Ztracenci zůstali ležet na její posteli.

Cath je popadla a vyběhla ze dveří. "Levi!" Pádila chodbou. "Levi!"

Stál u výtahu, ruce vražené v kapsách bundy.

Když ho Cath uviděla, zastavila se. Obrátil se k ní. Pořád měl moc velké oči.

"Zapomněl sis knížku." Podala mu ji.

"Dík," řekl a natáhl ruku.

Cath knížku dál držela. "Hele... nechceš jít zpátky k nám? Reagan už je určitě na cestě."

"Promiň, že jsem na tebe křičel," řekl.

"Tys na mě křičel?"

"Zvýšil jsem hlas."

Zakoulela očima a udělala krok dozadu směrem k pokoji. "Tak pojď."

Levi se jí podíval do očí a ona to vydržela.

"Opravdu?"

"Pojď." Cath zamířila zpátky do pokoje a počkala, až s ní srovná krok. "Promiň," řekla tiše. "Nedošlo mi, že mluvíme o vážnejch věcech, dokud to nezačalo být vážný."

"Jsem z toho testu prostě fakt vystresovanej," řekl.

Došli ke dveřím a Cath najednou zvedla ruce a přitiskla si zápěstí ke spánkům. "Do pytle." Sevřela hlavu v dlaních. "Do pytle, do pytle. Zabouchla jsem si tam klíče."

"Snadná pomoc." Levi se zazubil a vytáhl svůj svazek.

Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou. "Ty máš klíč od našeho pokoje?"

"Reagan mi dala svůj náhradní, pro případ nouze." Odemkl a přidržel jí dveře.

"Tak proč vždycky vysedáváš na chodbě?"

"To není případ nouze."

Cath vstoupila a Levi šel za ní. Už se zase usmíval, ale bylo na něm znát, že jede na nižší výkon než obvykle. Hádku možná hodili za hlavu, ale pořád mu hrozilo, že nenapíše test.

"Takže film jsi nesehnal?" zeptala se. "Ani na netu?"

"Ne. A film mi stejně nepomůže. Učitelé vždycky poznají, že jsem to jen viděl." Žuchnul sebou na její postel, tentokrát dopředu. "Normálně si pustím audioknihu."

"To se počítá jako čtení," prohlásila Cath a sedla si ke stolu.

"Vážně?"

"Jasně."

Škádlivě kopl do jedné nohy její židle, pak si opřel nohy o trnož. "No tak to beru všechno zpátky, vlastně jsem tím pádem přečetl spoustu knížek... Tuhle ale neměli." Rozepnul si bundu. Měl pod ní zeleno-žlutě kostkovanou košili.

"Takže jak? Reagan ti to měla předčítat?"

"Obvykle jen probereme nejdůležitější pasáže. Jí to taky pomáhá, aby si to připomněla."

Cath se zadívala na brožovanou knížku. "No, s tím ti nepomůžu. Ze Ztracenců znám akorát jednu vetu, ,Zůstaň zlatej, Poníku‘."

Levi si s povzdechem prohrábl vlasy. Cath palcem přejela po ořízce... Je to fakt krátká knížka. Samý dialogy.

Zvedla oči k Levimu. Za ní zapadalo slunce a jeho zalévalo oranžové světlo.

Otočila si židli k posteli a bez varování mu shodila nohy na zem. Potom si sama opřela nohy o pelest, sundala si brýle a pošoupla si je do vlasů. "Když jsem z temného kinosálu vyšel ven na jasné denní světlo..."

"Cath," zašeptal Levi. Ucítila, jak se pod ní třese židle, a došlo jí, že do ní kope. "To nemusíš."

"Jasně, že ne," odtušila. "Když jsem z temného kinosálu vyšel ven na..."

"Cather."

Odkašlala si, oči pořád upřené do knížky. "Sklapni, dlužím ti laskavost. Nejmíň jednu. Navíc se tady snažím číst... Když jsem z temného kinosálu vyšel ven na jasné denní světlo, měl jsem v hlavě jen dvě věci..."

Když mezi odstavci vzhlédla, Levi se usmíval od ucha k uchu. Předklonil se, sundal si bundu, pak si našel na její židli jiné místo pro nohy, opřel se o zeď a zavřel oči." (str. 179-184)