Když se v roce 2019 v půlce října ještě počasí rozhodlo ukázat svoji slunnou stránku a nadělilo nám několik dní krásného babího léta, udělala jsem si bez okolků prodloužený víkend a skoro celý ho strávila výletničením :o). V pátek 11. října 2019, kdy jsem si vzala dovolenou (původně na vybalování přestěhovaných věcí a úklid – ano, to jsem se ještě zabydlovala – ale když bylo tak hezky, řekla jsem si, že na tyhle věci bude čas, až bude hnusně :o), jsem si pěkně přispala (nechtěla jsem jet moc brzy, protože by byla ještě zima), poslechla jsem si Poraž Mareše jako v práci a pak jsem vyrazila na Dívčí kámen. Vlakem je to od nás do Třísova půl hodinky a zpáteční lístek mě stál 64 Kč, přičemž průvodčí GW trainu byl neskutečně dobře naladěný a usměvavý týpek, který mi nezapomněl zastavit vlak :o). Jinak z Třísova to pro mě byla premiéra, protože při své jediné předchozí návštěvě Dívčího kamene jsme šly s kamarádkou z Holubova, což je o jednu vlakovou zastávku dřív. A zříceninu hradu jsem si vybrala proto, že jsem chtěla jen nějaký kratší výlet, abych pak odpoledne ještě stihla podzimní "švestkové" trhy na náměstí s mamkou, navíc na Kleti už jsem v roce 2019 jednou byla, žejo :o)
Orientace z Třísova je i pro lidi bez orientačního smyslu, neb stezka začíná hned u vlakové zastávky a ve výsledku se mi líbila mnohem víc než z Holubova, protože je kratší a hlavně malebnější – už po pár metrech od vlaku se totiž ocitnete v přírodě, procházíte lesem a travnatými údolíčky, no zkrátka pohoda. Sice jsem podle všeho minula zdejší keltské opidium, ale úplně cíleně jsem ho nehledala (spíš jsem si říkala, že když na něj narazím, tak se tam kouknu), tudíž mě to nijak zvlášť nemrzelo a říkala jsem si, že mám aspoň zase něco na příště. Všechno mi přišlo docela blízko, protože hned po kousku byla vyhlídka na zříceninu, pak se jen sešlo z prudkého kopce dolů, kolem louky, přes jakýsi statek a přes Křemežský potok, kde jsem teda trochu zabloudila, ale vrátila mě cedule s šipkou a nápisem "Hrad" (asi jim tam lidi bloudí docela často :o). Jinak u potoka něco hodně a zvláštně vonělo, taková jakoby umělá vůně meruněk či co, až jsem si říkala, jestli tam někomu nevytekla aviváž, ale asi to byly jen ony růžové zvonky, kterých tam rostla opravdu spousta :o).
V jednu chvíli mě lehce vyplašila skupinka dalších turistů, kterou jsem měla v zádech a která na první zběžný pohled přes rameno vypadala na partu teenagerů (podle hlaholu) či jakýsi gang podle stejných tmavě modrých bund (nakonec se ukázalo, že jde o skupinu lidí zhruba ve středním věku, když mě předešli) a evidentně měla namířeno stejným směrem jako já, protože jsem je měla dost dlouho v zádech :o(. Utěšovala jsem se tím, že jsem si říkala, že koneckonců mají taky právo jít tam na výlet, ale moc nadšená jsem z nich nebyla, daleko milejší by mi bylo, kdybych zůstala široko daleko jediným živáčkem v okolí tak jako před tím (čas od času mám tohle ráda – jen já a příroda :o)
Jinak to byl celkově takový spontánní výlet. Nejdřív jsem se rozhodla jet vlakem až o půl jedenácté místo v půl deváté, aby bylo tepleji (rána byla v říjnu už přeci jen chladná), a taky jsem si nebyla vůbec jistá, jestli půjdu až na hrad jako takový, ale nakonec jsem neodolala a těch 60 Kč za vstup na zříceninu Dívčího kamene si zaplatila :o). Mimochodem z tohohle směru musíte vlastně celý hrad obejít kolem dokola, než se dostanete ke vstupu, na druhou stranu jsem měla pocit, že z Třísova je to vážně jen kousíček, a než se nadějete, ocitnete se u hradu :o)
Zpáteční cestu jsem nechtěla jít stejnou trasou, a tak jsem se vydala od hradu do Holubova (další spontánní rozhodnutí). Podle map na Seznamu to bylo zhruba na hodinu a čtvrt, já ale měla do odjezdu vlaku jen hodinu, pokud jsem teda nechtěla čekat další dvě hodiny na příští spoj, a tak jsem trochu přišlápla a svým svižným tempem jsem zvládla zpáteční cestu za 40 minut :o). Musím ale říct, že cesta od Dívčáku do Holubova není tak pěkná. Kolem hradu je sice krásné okolí, les a potok, spousta mostů a zurčící vody, ale pak už je to směrem k Holubovu většinu cesty nic moc a samotný konec dokonce mezi domy a chatami, takže za mě se mi určitě víc zalíbila cesta z Třísova a příště tudy zkusím i tu zpáteční cestu a možná zkusím zapátrat i po tom opidiu :o)
Na vlak jsem si pak v klidu ještě nějaké půl hodinky počkala a četla jsem si z mobilu druhý díl Panského domu :o). Bylo až neuvěřitelné, jak mi to všechno krásně vyšlo. Odpoledne jsme ještě zašly s mamkou na podzimní trhy na náměstí, kde tradičně kupujeme košíky nebo věnce na dušičky a já si pak ještě stihla i vyzvednout tašku u mě na bytě a "nastěhovat" se na víkend k našim :o)
No a protože předpověď počasí slibovala jasno a slunečno s teplotami kolem dvaceti stupňů i na sobotu 12. října 2019, nedalo mi moc práce přesvědčit rodiče na další výlet. A vzhledem k tomu, že jsme ještě měli ve sklepě nějaké žaludy z loňska, rozhodli jsme se vyrazit na Blatnou s tím, že se zastavíme na oběd v Písku v mé oblíbené řecké restauraci Poseidon, koneckonců taťka tam ještě nebyl, takže se nám ho podařilo přesvědčit (mimochodem teď už je tahle skvělá restaurace podle informací z webu přestěhovaná do Domažlic :o(. Řádně jsme se nacpali a všichni se olizovali až za ušima, včetně taťky. Dala jsem si už klasiku – vepřové souvlaki neboli špízy s pečenými bramborami na rozmarýnu (taťkovi jsem ke stejným bramborám objednala bifteki neboli vepřové medailonky se šunkou a volským okem), a zvládli jsme i dezert v podobě grilovaného banánu s medem a oříšky, mňamka :o)
Po jídle jsme ještě taťku vytáhly na malou procházku k Juditinu mostu a podél hradeb k Putimské bráně. Bylo krásně slunečno, takže všechno působilo náležitě malebně a dokonce i taťka uznal, že jako jo, Písek je hezké město a sem tam stojí za návštěvu :o)
No a potom už jsme pokračovali do Blatné, kde jsme tradičně zaparkovali u Penny a rovnou tam nakoupili mrkev a jablka pro daňky, a pak hurá do parku. Trochu nás překvapilo, že se vstup do parku platí (což jsme poznali podle turniketu u vchodu). Vstupné je sice jen 25 Kč/osobu, ale i tak to byla komplikace, zejména to projití turniketem dovnitř se ukázalo být slušným oříškem :o). Na pokladně jsme aspoň zjistili, že rekonstrukce zámku zase o kousek postoupila a už se provází i ve druhém křídle, ale na prohlídku jako takovou jsme se nedostali (nicméně do budoucna bych se tam ráda někdy koukla :o).
Krmení daňků, resp. daněl, protože daňci byli buď moc líní, nebo moc přežraní, aby se obtěžovali, byla zase legrace, jsou neskutečně roztomilé a moc jim od nás chutnalo :o). Mamka se dokonce dělila o jablka s jedním malým chlapečkem, aby si vyzkoušel krmení z dlaně :o).
Potom jsme si prošli park až pěkně dozadu. Bylo krásně, takže to bylo moc příjemné, byť zdejší park už nesl podzimní barvy (na rozdíl od lesů v okolí Dívčího kamene, které byly ještě převážně zelené :o)
Nakonec nám nezbylo nic jiného než se zvolna vydat na cestu zpátky domů, ale ta se neobešla bez objížděk (rok 2019 byl na objížďky obzvlášť výživný, řekla bych). Chvílemi to sice vypadalo, že už se na hlavní silnici nejspíš nikdy nevrátíme, ale názvy vesnic jako Buzice, Buzičky či Škvořetice nás celkem úspěšně rozptylovaly :o) Každopádně jsem si při naší dobrodružné zpáteční cestě nemohla nevzpomenout na Barjohovi, se kterými jsme obdobně objížděli kde co při jejich zářijové dovolené v jižních Čechách :o)
A aby byl ten víkend nefalšovaně výletový, vyrazili jsme ještě v neděli po obědě alespoň na procházku parkem hlubockého parku (v sobotu to byl výlet na celý den, v neděli už jen taková rychlovka, ale i tak to bylo moc fajn :o). Prošli jsme si pěkně poctivě celý park od hřbitova k zámku a pak i dole zámeckou zahradu. Mamka si v cukrárně dala latté a čokoládový dort, který si nebohá servírka doslova odtrhla od úst, protože už měla všechno vyprodané a říkala, že si ten dortík schovávala, že si ho vezme domů, ale pak se ho vzdala (to je tak, když jako moje mamka vážíte 45 kg i s postelí :o). Já si v parku posbírala pár kaštanů, napráskala jsem pár fotek (a to i těch "rodinných", když jsem nutila naše pózovat se zámkem v pozadí :o) a prostě jsme se vyvenčili a užili si opravdu nádherné počasí, když už jsme s mamkou celé dopoledne makaly (vařila jsem prací gel a oběd a třídily jsme věci, které si odvezu na byt). Jinak fotek jsem za všechny tři dny pořídila nepočítaně (což vám zřejmě neušlo), ale tak snad se mi aspoň trochu podařilo zachytit krapet té podzimní romantiky :o)
