František Niedl: série Rytíři z Vřesova

První díl téhle série historických románů jsem přečetla v roce 2016, kdy byla kniha novinkou, ale protože se mi moc nelíbila (bylo tam na můj vkus moc postav a vlastně žádná z nich hlavní), dávala jsem si hodně na čas, než jsem se pustila do dalších pokračování. Nicméně vloni už mi zvědavost nedala (neb Barjoha knihy četla a neříkala nic hanlivého, což bylo zkrátka doporučení :o) a já se do nich v lednu pustila, včetně repete prvního dílu, přičemž poslední osmé pokračování jsem dočetla letos v březnu, takže myslím, že nastal čas to alespoň nějak shrnout, když už jsem s Rytíři strávila rok a čtvrt života :o)

Druhý díl s názvem Růže a lev mě bavil podstavně víc než úvod do celé série (i když při druhém čtení pro mě byl překvapivě jaksi stravitelnější i první díl, částečně možná i proto, že už jsem od něj neměla žádná přehnaná očekávání jako v roce 2016 :o), protože konečně začali být jasně stanovení nějací hrdinové – konktrétně už od prvního dílu sympatický johanita Wolfram Katzinger a z druhé rodiny Beneš z Vřesova, ze kterého se ve službách Petra z Rožmberka nakonec vyklubal taky šikovný bojovník – a řeší se de facto dvě "válečné" výpravy současně, kdy Beneš jde po lupiči Hansi Křivákovi a Wolfram na Moravě pomáhá zbavit škůdců zdejší johanitské komendy. Musím se přiznat, že mě tohle obléhání a boje baví, koneckonců co od historického románu z období středověku chtít víc :o). Nicméně mi neuniklo, že všechny ty postavy chlapáckých reků v rytířské zbroji pana spisovatele Niedla jedou podle stejné šablony – jako by ve větší či menší koncentraci naklonoval Hynka Tase z Boru – jenže Hynek může být jen jeden (a navíc byl první), takže ve výsledku je tahle série čtivá, máte své oblíbené postavy a je to taková sázka na jistotu, že si vždycky dobře počtete, ale na zadek si z toho, tak jako ze Čtvrtého králova psa, prostě podruhé nesednu :o)

Navíc třetí pokračování s názvem Ve službách mocných mi připadalo ze začátku, když Beneš vyšetřoval, jestli při stavbě velkolepého krumlovského hradu někdo pána z Rožmberka neokrádá, dost pomalé až zdlouhavé a rozhodně nudnější, protože výsledek se dal dopředu dost dobře tušit. Kromě toho druhá dějová linka kolem Wolframa Katzingera byla taky taková rozpačitá, když poté, co opustil johanitský řád, s Čeňkem z Vřesova coby svým pážetem jen tak bezcílně putoval a vlastně nevěděl, co se sebou (chtěl svobodu tak trochu ze zásady :o).

Naštěstí se to pak zhruba v polovině knihy trochu zlomilo, a když Beneš budoval od základů novou tvrz na Vřesově, bavilo mě to :o). Nemluvě o tom, že se z něj stal celkem drsoň, co neváhá a dojede si ke Křivákovi pro náhradu škody za vypálený Vřesov, když mu dojdou peníze na stavbu nového, a je mu úplně jedno, že šlo o peníze, které Křivák vezl svému vévodovi coby půjčku :o). Taky jsem došla k názoru, že dva ústřední hrdinové nejsou vůbec na škodu, alespoň se coby čtenář "podíváte" na víc míst a můžete tak sledovat jak fungování johanitského řádu a případné dění kolem krále Jana Lucemburského, tak i to, co se děje na rožmberském panství.

"On, Wolfram, mohl s jistotou říct, že se dokáže ovládnout. Nebyl si však jistý, že toho bude schopen i Joachim z Hohenbachu.

Vstoupil do předsálí a svým sebevědomým chováním nenechával nikoho na pochybách. Nepatří k těm nejdůležitějším, ale rozhodně alespoň k těm důležitým.

Už se zdálo, že kolem Wolframa, který seděl na lavici u stěny, projde bez povšimnutí, ale pak si uvědomil, že na kraji svého zorného pole zahlédl něco, s čím nemůže souhlasit. Zpomalil a otočil se. Pak se pomalu začal blížit k Wolframovi. Když se k němu přiblížil téměř na dosah, nejdříve si ho jen dlouze prohlížel. Pak promluvil: "Co na hradě vévody Ludvíka dělá loupeživá chátra?"

"Taky se divím, že tě sem pustili."

Křivákovi zacukaly lícní svaly. Stále to byl hezký muž s dlouhými černými vlnitými vlasy. Ztrátu pravé paže umně zaměnil za nějakou, nejspíš dřevěnou, náhradu, na níž měl nataženou železnou rukavici. Meč měl zavěšený na pravém boku, aby ho mohl tasit levicí.

"Je dobře, že jsi veselé mysli, křižáku, jen aby ti vydržela."

"Podívej, Křiváku, oba jsme tu z jiných důvodů než osobních. Svoje spory bychom měli odložit na vhodnější dobu, pokud ti stojí za to v nich pokračovat."

"Jak ušlechtilé. Nezeptáš se, jak se má tvoje sestra?"

"Nezeptám. Co tvoje ruka – jak se má?"

Zdálo se, že se Hohenbach přestane ovládat. Nakonec se jen ušklíbl. "Ještě se setkáme. A s tím tvým zrádným spratkem, co na mě tak civí, také."

"Když tak toužíš po tom, abych ti zase něco useknul, rád vyhovím. Ale ne teď, a ne tady."

Hohenbach se chvíli domáhal vstupu do komnaty, v níž bylo jednáno, ale ceremoniář před dveřmi, podporovaný strážemi, mu to neumožnil. Hohenbach, který se jen stěží ovládal, rázoval předsálím a Wolframovi se zdálo, že se brzy neudrží a rozhodne se čas, jenž marní čekáním, využít k vyřízení starých sporů. Pak se začali trousit ven ti méně důležití účastníci jednání a Hohenbach byl konečně vpuštěn. Z Čeňka spadlo napětí.

"Posaď se," vyzval ho Wolfram. "A nikdy nedávej, zvláště ne před nepřítelem, najevo své pocity. I kdybys měl už záhnědu v nohavicích."

Čeněk se usmál. "To by se asi dalo těžko skrýt – pro ten zápach."

"I v takovém případě máš několik možností. Například začneš křičet, že se někdo z přítomných posral strachy. Pak ukážeš na toho, kdo ti tvůj strach přivodil.Takovou urážku dotyčný těžko snese a při střetu udělá chybu."

Znovu se otevřely dveře. Pak přešel ceremoniář předsálí a zastavil se před Wolframem. "Máš se dostavit k jednání," řekl.

"Pane."

"Cože?"

"Ta věta měla znít: máš se dostavit k jednání, pane," řekl Wolfram klidně. Ani ho nenapadlo, aby se zvedl.

"Tedy: pane."

Teprve potom se Wolfram pomalu postavil. Chytil Čeňka za rameno a též mu pomohl na nohy.

"Ten mladík vyzván nebyl," ohradil se ceremoniář.

"Myslím, že byl. A ty to brzy uhlídáš. Zbytečně bys chodil dvakrát." (Ve službách mocných, str. 172-173)

Čtvrtý díl s názvem Království meče (upřímně na správné pořadí jednotlivých dílů musím doteď používat tahák v podobě Databázeknih :o) byl opět víc akční – co se osobního života hlavních hrdinů týče, tak autor dovolil, aby se Wolfram Katzinger oženil, a v politické linii poslal oba hlavní protagonisty po boku krále Jana Lucemburského bojovat proti uherskému palatinovi Matouši Čákovi a zakomponoval tak do děje skutečnou bitvu (u Holíče roku 1315). Osobně jsem ale začínala mít pocit, že je to pořád tak trochu na jedno brdo a že mi to už začíná malinko splývat, a proto jsem se rozhodla dát si po čtyřech historických románech raději pauzu a vrhla jsem se pro změnu na něco jiného, abych se pak s chutí vrátila k dalšímu pokračování.

Pátý díl nazvaný Rozervané království se mi tak opět četl dobře a připadalo mi, že děj hezky odsýpá. Wolfram Katzinger i Beneš z Vřesova dostali každý svoji misi – Beneš má za úkol přivézt svému pánovi Petrovi z Rožmberka nevěstu z olomouckého kláštera a Wolfram musí pro krále vyřešit problém s obléhanými Kutnými Horami, které jsou prvním krůčkem odbojné šlechty proti mladému králi Janu Lucemburskému. Nakonec se oba sejdou při vojenském tažení krále proti vzpurným českým pánům, kde je Beneš při obléhání Poličky vážně zraněn, a tak ho Wolfram odveze na saních zpátky na Vřesov přesně podle jeho posledního přání (které, jak se nakonec ukáže, naštěstí nebylo jeho posledním :o). I tady jsem si coby čtenář užila dostatek obléhání a bojů a jako bonus pan spisovatel Niedl dal trochu víc prostoru i osobní linii příběhu a přivedl do života okouzlující ženu i Benešovi.

Šesté pokračování s názvem Pach krve bylo opět napínavé a ani jeden z hlavních hrdinů nezahálel. Beneš z Vřesova se oženil se svou vyvolenou, ale taky se hodně bojovalo, protože království je stále rozvrácené a mocenské boje neustávají. A přiznám se, že mě pan spisovatel Niedl ke konci dost vyděsil s Wolframovou manželkou a zejména s jejich malou unesenou dcerkou, tyhle pasáže se mi opravdu nečetly s lehkým srdcem.

"Otevřely se dveře, kterými vstoupil sloužící. Ale než stačil cokoliv říct, odstrčil ho neupravený a špinavý muž s mečem u pasu.

Drsický vyskočil od stolu a vyštěkl k příchozímu: "Co to má znamenat?!"

"Omlouvám se, pane z Drsic... To je Jáchym," odpověděl za příchozího Beneš se zadrhnutým hlasem. Protože takový vpád nevěstil nic dobrého. "Byl rožmberským zbrojným a teď slouží pod Konířem u mě na Vřesově. Tak mluv," obrátil se na Jáchyma, "co se stalo?"

"Ukradli nám koně."

"Kdy?"

"Dnes nad ránem, kdy kromě stráží všichni ještě spali."

"Kolik?"

"Patnáct, pane."

"Namátkou, nebo ty nejlepší?"

"Namátkou. Na výběr neměli čas a byla ještě tma. Ale..."

"Co, ale? Tak mluv, proboha!"

"Odvedli i toho hřebce Matouše Čáka, kterého získal pan Wolfram jako válečnou kořist."

Beneš se nedokázal hned vzpamatovat. Čák, jak hřebci začali říkat, měl cenu deseti jiných... "Jak se to stalo?" vyslýchal Jáchyma dál Beneš.

"Přepadli strážné na předhradí, zabili je a začali vyvádět koně. Ale to už Flick zburcoval všechny koňáky a ti se na ně vrhli se vším, co popadli do rukou. Pak začal strážný na hlavní bráně dout do rohu a ke koňákům se začali přidávat i zbrojní z hradu, jak se kdo stačil vyhrabat z pelechu."

Beneš se zvedl. "Krmě byla chutná, avšak dnes mi nebylo dopřáno, abych ji dojedl. Za to někdo zaplatí."

"A to myslíš, Beneši, že se za těch pár hodin něco změnilo?" zeptal se Rožmberk.

"Jak to myslíš, Petře?"

"Když tam teď pojedeš sám, dojedeš na Vřesov, vezmeš zbrojné a necháš tam Koníře samotného s kuchtami a čeledíny?"

Rožmberk měl pravdu... "Hodil by se mi Lejsek," řekl...

"A to je všechno?" díval se na Beneše Rožmberk pobaveně. Mohl sám nabídnout, na co oba mysleli. Ale chtěl, aby to vyslovil Beneš.

"A deset zbrojných z výběrového oddílu."

"Vidím, že už začínáš uvažovat s chladným rozumem. Tak dobře. Říkals tedy pětadvacet?" Beneš otvíral pusu, ale Rožmberk ho zarazil. "A nezapomínej. Pokud jsou do toho namočeni i ti dva zrádci Otto z Egeru a Oldřich z Kamence, a já jsem přesvědčený, že ano, je to i moje věc, protože byli v mých službách. Chci, abys nás jich zbavil jednou provždy. Nechci je ve svém sousedství. A když jim někdo nezatne tipec, budou si dovolovat čím dál víc. A to já nestrpím."

Zvedla se i Gabriela. "Pojedu také," oznámila společnosti, ale především Benešovi, i když se na něj ani nepodívala.

"Ne, ty zůstaneš tady," řekl Beneš příkřeji, než původně zamýšlel, a Gabriela ho stihla vzpurným pohledem.

"V ničem bys mi tam nepomohla, jen bych měl o tebe strach, až bys zůstala na Vřesově beze mne. Ne, Gabrielo," zvýšil hlas, když viděl, že se chystá protestovat. "Můžu ti však slíbit, že až se na Vřesov vrátíš, budou jejich hlavy nabodnuté na kůlech kolem cesty."

"To je od tebe milé, že na mě myslíš," odsekla vzpurně.

"Budu je chodit každé ráno česat."

Viola Těšínská se zhrozila. "To nemyslíš vážně, Gabrielo."

"Dobře, tak jenom před významnými svátky."

Beneš ji objal. "Vidíš, paní Violo, co jsi k nám přivezla? Někdy se bojím v noci usnout, aby mi něco neudělala." (Pach krve, str. 137-139)

Sedmý díl nazvaný Já, rytíř si v akčnosti nezadal se svými předchůdci, dokonce se v ději začíná víc prosazovat i bývalé páže krále Jana Lucemburského a mladší bratr Beneše z Vřesova, Čeněk, který ke konci knihy dostal příležitost trochu se otrkat "v boji", když má za úkol převézt stříbro z Jihlavy. Nejvíc mě ale tentokrát vyděsilo, když autor postavil Beneše z Vřesova ve službě Rožmberským proti králi, a to přímo na bitevním poli, neb to s ním vypadalo opravdu bledě.

Závěrečný osmý díl s názvem Cesty rytířů mě pak lehce zklamal svým koncem – pozor SPOILER –, protože navzdory všemu, co se stalo, bych čekala, že se Wolfram postará o svoje děti, že až obstará nezbytnou pomstu, vrátí se k nim, a ne že "uteče" zpátky na Rhodos, i když chápu, že jako ukončení celé série, která vlastně začala jeho příjezdem, je to symbolické a působí to jako opravdová tečka, aby pana Niedla nemohl nikdo přemlouvat k dalšímu pokračování, ale prostě mě to stejně trochu mrzelo :o(

Celkový dojem ze série je nicméně pozitivní. Je to taková sázka na jistotu a de facto oddychová četba (i když jsou tam samé bitvy a obléhání a tak :o), protože nad knihami nemusím nijak složitě přemýšlet, v jednotlivých dílech je navíc na začátku i víceméně shrnutí předešlého děje, takže nevadí, když máte mezi čtením pauzy, je to čtivé a mnohdy napínavé, prostě taková ideální četba třeba na dovolenou nebo tak. Jen těch osm dílů mi dalo docela zabrat, osobně dávám přednost kratším sériím :o)