Orwellovo 1984 bylo první knihou, kterou jsem začala číst v elektronické podobě a to jednoduše proto, že jsem ji v té papírové nemohla sehnat (o tom, proč jsem se po x letech snažila dohnat svůj rest z "povinné četby", se tu šířit
Princezna s proklatě dlouhými vlasy, bělouš s bojovným duchem a kluk co se mu lepí smůla na paty. To je trio hrdinů hodně povedené pohádky z dílny Disneyů, kvůli které jsem zariskovala i sál plný malých dětí a vyrazila po několikaměsíční pauze opět do kina.
Pamatujete, jak jsem psala o svém prozření, že pracovat na víc než 100% (neboli víc než 40 hodin týdně) není nic pro mě, že je to čiré bláznovství, které z vás vycucne veškerou energii a chuť do života, a že si ze své loňské zkušenosti
Nemám ráda lidi, kteří jsou přehnaně zvědaví, kteří věčně věků strkají nos do vašich věcí, i když jim do toho vůbec nic není nebo i když jde o naprostou kravinu. Bohužel moje kolegyně je přímo ukázkovým příkladem takového šťourala.
Jak jsem tak procházela svoje starší články o knihách (jestli na ně vůbec budu moct uveřejnit odkazy na cte.pise.cz) s hrůzou jsem zjistila, že můj příspěvek o knize Srdce netvora, která se mi opravdu hodně líbila, nedává žádný smysl