Tradičně hektický prosinec a poněkud divné Vánoce

Zbývá mi ještě nějak shrnout loňský prosinec a Vánoce jako takové, ale varuju vás dopředu – nebude to moc veselé čtení, neb závěr roku stál slušně řečeno za starou bačkoru :o(. Možná i proto mi tak dlouho trvalo, než jsem se dokopala to nějak sepsat :o(

Druhý adventní víkend byl vloni mikulášský a my shodou okolností vyráželi s bráchou a mamkou k babičce, což bylo docela fajn, protože na Mikuláše jsme u babičky nebyli ani nepamatuju. Dokonce jsem si s sebou stihla upéct litý perník na plech s rebarborou, ale protože jsem už měla jen zbytek své obvyklé bezlepkové mouky Jizerka, dala jsem tam místo ní mouku pohankovou, která mi ležela ve skříni bez užitku (ani nevím, proč jsem ji kdysi dávno koupila) – a to rozhodně nedoporučuju, pohanka s kakaem k sobě prostě nějak nejdou a perník byl celkem odporný :o(. Jako každý rok jsem ve spolupráci s bráchou taky nakoupila nějakou tu nadílku (pro rodiče ji od jisté doby v punčoše schováváme pravidelně) a přibalila jsem i "punčošku" pro babičku, že udělám opravdové překvapení :o). To se mi nakonec k mé radosti fakt povedlo – se záminkou, že slyším něco pípat v pokoji, jsem tam v podvečer po setmění nalákala mamku, a ta pak objevila nadílku na posteli :o). Jen taťka mi to překvapení trochu zkazil, protože mikulášskou punčošku našel ve své skříni pod košilemi s předstihem už v pátek (k babičce jsme odjížděli totiž už ve čtvrtek, takže jsem nadílku musela schovat dřív :o).

Mikulášské nadílky - ta poslední je moje a je plná Mon Cheri :o)

Jinak jsme na mikulášský víkend vyrazili k babičce i s hafíkem, se kterým babička naživo ještě neměla tu čest a tak trochu mamku už delší dobu citově vydírala, že by ho ráda viděla, než umře :o). Nakonec to byl s naší dračí čivavou docela nervák, protože ačkoli jsem fakt poctivě vyluxovala a umyla podlahy, stejně ten věčně nenasytný mrňous v jednom kuse slídil po zemi a navzdory našemu neustálému úsilí o dozor sem tam něco slupnul :o(. Ale jinak se s neznámým prostředím a babičky berlemi vypořádal vcelku se ctí a po počátečním hrdinském štěkání se přizpůsobil, a jak už jsem psala, naopak se z toho snažil vyrazit i něco pro sebe (resp. něco do tlamičky :o). Jinak jsem během víkendu stihla u babičky umýt okna, aby bylo jakože uklizeno na Vánoce, a taky jsme si udělaly domácí kadeřnický salon (protože COVID žejo) a vzájemně si obarvily vlasy (mamka babičce, já mamce a mamka mně :o). Víkend to byl vcelku hezký a pohodový, dokonce mi nijak zvlášť nevadilo ani to, že jsem spala v obýváku na matračce na zemi a celou noc mě otravoval čtyřnohý prďola, který nikdy nevěděl, kde nejlépe chrupčit, a tak korzoval sem tam a pokaždé mi nezapomněl předupat do postele přes hlavu :o).

Když jsme odjížděli na mikulášský víkend, napadl sníh a po cestě ke kontejnerům mě pobavily stopy, co v něm nechali havrani (jak lenoši tahají křídla za sebou :o)

Těžký život na návštěvě :o)

Uprostřed squater aneb kdo si dřív ustele, toho postel to je :o) a úplně vpravo je ozdobený stromeček z návsi.

Celkový dojem však zkazila zpáteční cesta domů, kdy jsme nechtěně srazili srnku :o(. Sice jsme jeli pomalu, asi dvacet nebo pětadvacet kilometrů v hodině, protože už na silnici jedna srna byla a brácha kvůli ní přibržďoval, ale nevšiml si ještě té druhé, která přebíhala za ní :o(. Seděla jsem jako spolujezdec a musím říct, že to byl hrozně hnusný pocit, taková ta bezmoc, kdy nechcete nikomu ublížit, ale to auto se prostě valí dál a vy víte, že srážka je nevyhnutelná. Jaksi instinktivně jsem zavřela oči a zacpala si uši, protože jsem čekala, že srnka bude naříkat, ale ona se pak jen chuděrka tiše zvedla a odběhla pryč, když jsme zastavili :o(. Brácha se šel pro jistotu podívat, jestli máme na autě stopy krve a i zpátky po cestě, jestli ji někde nenajde ležet, ale nic nenašel. Tvrdil, že jsme ji asi jen popostrčili, ale přiznám se, že já měla pocit, že jsme ji chvíli rolovali pod autem, nevím, těžko říct :o(. Doufala jsem a stále doufám, že ne, že měl brácha pravdu (a nechtěl nás jen utěšit) a fakt jsme jí nijak vážně neublížili (brácha se prý hlavně bál, abychom jí nezlámali nohy, což se nepotvrdilo, když odběhla a ani nekulhala), ale stejně jsem to pak doma obrečela a ještě dlouho z toho měla špatný pocit, protože to jsou taková něžná a nevinná stvoření a člověk jim prostě nechce ublížit :o(

Třetí adventní víkend byl naštěstí plný pozitiv, neb za mnou přijeli na návštěvu Barjohovic dospěláci. Před jejich příjezdem jsem sice měla celkem nabitý týden, ale to byl jen ukázkový příklad mé zatvrzelé paličatosti (a možná jsem se trochu potřebovala i udřít, abych vyhnala z hlavy myšlenky na zraněnou srnku umírající někde v lese :o(. Zkrátka když si řeknu, že upeču pět druhů cukroví, tak upeču pět druhů cukroví, i kdyby to mělo být za pouhá tři odpoledne :o). Nutno dodat, že bez home office bych neměla šanci něco podobného spáchat. Takže jsem v pondělí odpoledne uklidila, v úterý jsem zadělala těsto na perníčky, ve středu jsem perníčky upekla, ve čtvrtek jsem upekla linecké a vanilkové rohlíčky (schválně jsem si dávala k sobě druhy tak, abych neměla dvoje vykrajované v jednom dni – jednak kvůli pracovní ploše a jak se v praxi ukázalo, byla to dobrá strategie i z hlediska času :o) a poslepovala jsem perníčky marmeládou a namočila je v čokoládě (to je tak, když člověk neumí vzhledně zdobit tou bílou polevou :o) a v pátek jsem pekla experimentální bezlepková koka a ze zbylých bílků ještě premiérové kokosky. Mimochodem koka se ukázala jako slušně záludná, neb se hotové těsto všemožně drolilo, praskalo a při vyvalování se odlupovaly svrchní vrstvy, což bylo mírně řečeno k vzteku (nemluvě o tom, že na nějaké moje plánované výmysly s válečkem na plastické hvězdičky, který jsem kdysi dávno dostala zdarma a ještě jsem pro něj nenašla vhodné uplatnění, jsem si mohla nechat zajít chuť), takže jsem se zařekla, že i kdyby koka chutnala jako božská mana, byla jejich premiéra zároveň i derniérou (po upečení chutnala spíš jako kakaové piškoty, ale nakonec se rozležela a vzhledem k tomu, že na rozdíl od ostatního cukroví nebyla moc sladká, spíš příjemně hořká, rozhodla jsem se jim dát ještě jednu šanci a zkusit je příště protlačit masovým strojkem podobně jako vanilkové rohlíčky :o). Kokosky se naopak oproti tomu celkem vydařily (jakože se mi neroztekly po plechu, i když jsem je asi přesušila, neb byly celou dobu hodně křupavé), jen to byl celkem záhul na ruce – nejdřív mi mínil upadnout palec, jak jsem držela tlačítko na tyčáku, který jsem u toho šlehání taky málem zavařila, a další mazec byl u mačkání "těsta" ze sáčku, kdy mě pak skoro chytala křeč do ruky, ale jinak to šlo poměrně rychle. Jo a v pátek jsem potom ještě z dlouhé chvíle udělala nezbytný cheesecake pro návštěvu (to už je taková tradice :o)

Na těch úplně zadních kokách je před upečením pár plastických hvězdiček patrných, ale to je tak všechno :o)

V sobotu jsme se s Barjohovými nejdřív zajeli podívat na adventní trhy v Třeboni (kvůli COVIDu asi jediné široko daleko, které se navíc konaly jen ten den :o) a musím říct, že byly opravdu povedené – nic moc velkého, ale stánky s pěknými věcmi (žádné vietnamské ponožky a podobné blbosti, ale fakt vánoční a řemeslné zboží), a navíc skoro žádní lidé :o). Neodolala jsem a u jednoho ze stánků jsem si koupila keramický svícen ve tvaru stromečku :o). K dokreslení atmosféry nám ještě trubači z věže zahráli pár koled – to bylo moc milé překvapení – a pak jsme dali Třeboni sbohem a zamířili ke Krumlovu.

Třeboňské trhy a trubači :o)

Musím říct, že návštěva Krumlova byla příjemným bonusem, neb jsem se tam chtěla o adventu podívat, protože to tam mám ráda, ale nebýt Barjohových, asi bych tam vloni se vším tím COVIDem a zavřeným kdečím schválně nejela. Nechyběl oběd Na Louži a návštěva kamínkárny (prostě klasika :o), pokochali jsme se malými stromečky, které mají v Krumlově rozmístěné různě v ulicích historického centra (nevím o žádném jiném městě, kde by měli podobný zvyk :o), a celkově malebnou atmosférou tohohle města podtrženou ještě zanedbatelným množstvím lidí v ulicích (nápisy na stáncích na hlavním náměstí, že "Vánoce z nařízení vlády zrušeny" jsme se nenechali nijak rozhodit, naopak poznámka na plakátu ke krumlovskému adventu, že vánoční trhy "až PES dovolí" nás celkem pobavil :o) a pak jsme vyrazili zpátky na základnu. Večer jsme si pak tematicky ke skokům na lyžích, na které Choť v podvečer koukal, pustili Orla Eddieho, kterého ještě neviděli, a tematicky kvůli Krumlovu nemohl chybět ani Anděl páně (i když Krumlov je až ve dvojce, ale jako asociace to stačilo, navíc dvojku jsem nějak nemohla dohledat), což byla zároveň moje první letošní pohádka :o). V neděli večer jsem pak původně chtěla vzít Ivu na tradiční vánoční koncert Jihočeské filharmonie s Nezmary, ale jak jsme už nějakou dobu tušily, kvůli COVIDu byl zrušen :o(. Nicméně i tak byl celý víkend hrozně fajn a moc jsem si ho užila, a nejspíš i proto taky jako pokaždé až nespravedlivě rychle utekl :o(

Jo, s COVIDem se i z návštěvy restaurace stala svátost, navíc Na Louži je to vždycky pochutnáníčko, takže jsme byli opravdu rádi, že fungovali :o)

Další týden jsem už plánovala trochu odpočívat, koneckonců cukroví jsem měla napečené, takže zbývalo jen dodělat pár uklízecích restů jako vyžehlit nebo vydrhnout troubu, u které jsem zjistila, že samočistící program vlastně nefunguje na celou troubu, ale jen na ty dva panely po stranách, což je tak trochu k ničemu, protože zbytek stejně musíte drhnout ručně :o(. Koncem týdne jsem si chtěla vyhradit pár dní jen pro sebe na polehávání u televize a pohádek nebo hovění u knížek a tak (jakože ryzí vánoční pohodičku), ale protože jsem se zase snažila vyjít vstříc a pomoct všem okolo kromě sebe, nakonec se nic z toho nekonalo a místo hovění jsem běhala k našim venčit pejska, protože u babičky nastala nouzová situace s topením – strejda, který jí chodí obvykle topit, onemocněl, takže se tam střídali naši (o tom, že jezdit k babičce 150 km tam a zpátky na střídačku topit a brát si na to volno z práce apod. je na hlavu, se šířit nebudu, to už víme, všichni se s tím tak nějak smířili a zatím to prostě nemá jiné nenásilné řešení) a v mezičasech jsem se snažila pracovat na home office (protože i z domova se pracovat musí a nikdo to za mě neudělá). Ve výsledku mi tak stěží zbyla jakž takž pohodová neděle, kdy jsem koukla na Věčný příběh a americkou Popelku od Kennetha Branagh (v sobotu jsem totiž ještě pekla zelňáky s sebou na Vánoce s tím, že když jsou z celé dávky, možná vydrží i na Silvestra). 

Od pondělka však začal blázinec nanovo, v práci jsem měla skluz ještě z předchozího týdne (kvůli neustálému odbíhání za hafíkem jsem toho moc neudělala), takže jsem počítala, že budu pracovat i v úterý, kdy už jsem měla oficiálně dovolenou, bylo potřeba dojet nakoupit (kvůli krizovce u babičky jsme předvánoční nákup pořád odkládali, neb nebylo k dispozici auto, když se s ním jezdilo na Moravu) a moje nervy začínaly téct takovým způsobem, že jsem měla osypky z každého zazvonění telefonu (to už jsem měla trochu i ten předchozí týden, protože každý telefonát znamenal vyrušení a já fakt potřebovala aspoň chvíli klid na práci). Musela jsem sbalit vše potřebné na štědrovečerní večeři (jakože bezlepkovou strouhanku, krupici do polévky a tak, kvůli mně se totiž všechno dělá v bezlepkové variantě, takže si to vždycky beru na starost) a Vánoce u babičky celkově, vyzvednout taťkův dárek mamce na poště (ano, vzpomněl si na poslední chvíli někdy 15. prosince a měl takovou kliku, že to ještě stihlo přijít do Vánoc, no comment) a ve čtvrt na dvě, ve chvíli, kdy už jsem vycházela z baráku, mi volá mamka, že už je na ten nákup dneska hodně pozdě a že v obchodě bude moc lidí, takže by radši jela v úterý ráno... No co vám budu povídat, to už ve mně bouchly saze a řekla jsem, že teda nikam nejedu (a měla jsem sto chutí zrušit i celé pitomé Vánoce), protože potřebuju taky udělat něco do práce a už tři dny to kvůli nim flákám. Nemluvě o tom, že si VYBĺRALA MAMKA, kdy pojedeme nakoupit, takže kdyby mi rovnou řekla, že jedeme v úterý, prostě bych si podle toho přizpůsobila rozvrh (teoreticky bych mohla poslat mamku nakoupit samotnou, ale ona mě má radši s sebou, protože u bezlepkových věcí neví, které kupuju, a je přesvědčená, že by na něco zapomněla, takže je pro všechny efektivnější, když jedu s nimi, než pak někde flikovat chybějící suroviny třeba na Štědrý den, což už se nám taky jednou stalo), navíc pár dní před Vánocemi je v krámě hodně lidí prakticky kdykoli, takže jsem ten argument tak úplně nechápala. Každopádně jsem tři dny před Vánoci skončila nasraná, ale jakože fakt hodně, sekla jsem se a po zbytek dne nebrala telefony, abych dodělala aspoň pracovní resty. Nesnáším, když jsem hysterická (rozuměj: když vyvádím kvůli maličkostem), což jsem byla :o(, ale měla jsem toho až nad hlavu a byla jsem utahaná, takže tohle byla asi ona pověstná poslední kapka :o(. Naštěstí (a navzdory pumpujícímu srdci z nasrání) jsem v pondělí odpoledne stihla dokončit všechny pracovní resty, takže jsem se trochu uklidnila, a navíc na mě od šesti čekali na drátě píšáci, což byl ten pravý balzám na nervy. Uvařila jsem si svůj kotlík čaje, sedla k počítači a ta naše skvělá parta mě přivedla na úplně jiné (veselejší) myšlenky a tak trochu mě naladila i na vánoční notu – díkybohu za tyhle pozitivní momenty :o)

A ještě pár záběrů z vánočních Budějovic :o)

Vánoce jako takové pak byly v roce 2020 poněkud divné. Ve výsledku jsme totiž jely k babičce jen já s mamkou, zatímco taťka zůstal doma s pejskem. Bylo to asi poprvé, co jsme byli na Vánoce takhle rozfrcaní, každý někde jinde, ale rozhodla jsem se do toho rodičům nemluvit. K babičce jsme dorazily už ve středu třiadvacátého, kdy jsem vyluxovala, umyla podlahy a udělala bramborový salát, zatímco mamka dělala kotelnici a umyla koupelnu a sociál. Na Štědrý den dopoledne jsem ještě navozila do kotelny asi čtyři kotouče dřeva z venku, u čehož mi pomáhala parta koťat. U babičky jich je už od loňského podzimu asi osm nebo deset, přesně nevím, prostě se tam stáhla koťata od všech možných sousedů, neb u babičky na vsi mají lidé eufemisticky řečeno zvláštní přístup ke zvířatům – například sousedka ob dva baráky si pořídila asi tři kočky a psa a přitom dost často odjíždí klidně i na čtrnáct dní v kuse pryč za dcerou a zvířata tam prostě nechá, včetně toho psa, který bohužel na rozdíl od koček ze dvora nikam nemůže, a kočky potom chodí po vsi a žebrají něco k jídlu, navíc jsou to fakt kočky (prý na rozdíl od kocourů chytají myši – pěkně blbá pověra), takže mají nejmíň dvakrát ročně koťata, a ta se pak taky toulají různě po vsi a zůstanou tam, kde jim dají najíst, což bylo vloni právě u babičky, protože měla asi tři koťata od "své" kočky, a s příchodem zimy se k nim přidala ještě parta koťat z baráku naproti za rybníkem, takže jich je opravdu hodně.

Mamka uvařila rybí polévku, ze které jsme dali maso koťatům (a taky zrzavému žebravému kocourovi za oknem, kterého tam přilákala vůně linoucí se z digestoře a který je právě od té odjíždějící sousedky, ale byl hrozně mazlivý a roztomile tam mňoukal, že jsme s mamkou neodolaly, i když babička nadávala, že toho krmit nemáme). Já potom obalila řízky, a zatímco je maměnka smažila, prostřela jsem stůl (mimochodem vloni chvíli hrozilo, že do toho všeho zmatku a shonu budu muset před Vánoci ještě i kupovat kapra, ale nakonec nám ho naštěstí koupil brácha :o). I když jsme ale udělaly všechno, jak se patří (nezapomněly jsme ani na koledy k večeři a byl i vaječňák, co jsem dělala na poslední chvíli), stejně jsem pořád nějak neměla pocit, že je opravdu Štědrý den, a nepomohlo ani to, když jsem to nahlas opakovala. Jak říkám, byly to prostě divné Vánoce.

Vpravo naše skromná štědrovečerní tabule (skleničky jsem musela vypátrat až dole v krbovně :o)

Bylo hezké, že se ještě před Štědrým dnem zastavila sestřenka a zašel pak i bratránek, nebo že jsme tetě se strejdou zanesly na Štědrý den rybí polévku, protože ji má strejda jako jediný z rodiny rád, a tak ji běžně nevaří, když to nikdo jiný nejí (a my jí měly velký hrnec :o). Stejně tak se mi líbilo, že pětadvacátého zajeli na otočku brácha s přítelkyní na oběd (kromě jiného to znamenalo, že jsme nejedli tři dny za sebou kapra se salátem, ale proložili jsme to i jiným masem, ke kterému jsem v pátek udělala pečené brambory :o).

Celé svátky jsme taky s mamkou ošetřovaly jedno z koťat, které mělo fakt ošklivý zánět v očích. Několika dalším koťatům už podobný problém vyléčil taťka s mamkou pomocí mastičky při předchozích návštěvách, když se tam střídali s topením, ale tohle to mělo hodně škaredé a pořád se nám ho nějak nedařilo vykurýrovat. S ohledem na přístup ke zvířatům, který u babičky na vsi panuje, vím, že se nemám k tamnímu zvířectvu jakkoli citově vázat, jenže tím, jak jsme tohohle několikaměsíčního kocourka s mamkou ošetřovaly, se mi prostě dostal pod kůži, protože i když ho to muselo bolet, snášel naše trápení s téměř svatou trpělivostí a v náručí nám pak i předl. Protože se mu to ale nijak nelepšilo a v pátek už nechtěl ani moc žrát, vzaly jsme ho nakonec s mamkou do přepravky dovnitř, aby byl chvíli v teple a mohl se tak snáz uzdravit. Navíc bráchova přítelkyně navrhla, že když ho dovezeme do Budějovic na veterinu, že má pak pár dní dovolenou, takže by se o něj mohla chvíli starat. Jenže už v noci na sobotu kocourek vlastně jen spal a nijak neprotestoval proti přepravce, přestože to byl kocourek venkovní, což už jsem si říkala, že začíná být vážné. Cestu taky víceméně prospal, na veterině jsme pak asi hodinu čekaly, než na nás přišla řada, a kvůli COVIDu šla do ordinace jen mamka (stejně bych se tam ani tak bůhvíjak nehrnula). Veterinářka mamce řekla, že už je to tak špatné, že by museli kocourka operovat a to oko mu odstranit, a ani tak by prý nebylo jisté, jestli by to přežil, a tak se s mamkou dohodli, že ho nebudou víc trápit, a uspali ho :o(. No co vám budu povídat, to není úplně závěr vánočních svátků, jaký si představujete. Pořád jsem si myslela, že mu dají nějaká antibiotika v kapačkách a bude to dobrý, zkrátka že mu pomůžou (krom toho byla naděje, že by si ho pak možná brácha s přítelkyní nechali, kdyby se snesl s jejich kocourem). Mamka z toho byla taky špatná, navíc ho nechala utratit na svoje narozeniny, to prostě nechcete :o(. Já to doma samozřejmě obrečela a pořád jsem si říkala, jestli jsme nemohly udělat něco víc. Byl to takový hodný mazlík, nevinné stvoření a nedožil se víc než několika měsíců :o( 

Svým způsobem jsem tak byla ráda, že jsem mezi svátky pracovala (byť stále na home office), protože jsem aspoň přišla na jiné myšlenky. Úspěšně mě taky rozptylovaly večerní seriálové maratony, kdy jsem během dvou dnů zkoukla poněkud kontroverzní seriál Bridgertonovi – kontroverzní z mého pohledu proto, že vychází z knih tzv. červené knihovny, které mám ráda a jsou jedním z mých guilty pleasure (ano, shodou okolností je to zrovna ta série, kterou jsem četla v říjnu), a přestože se děj odehrává v prostředí britské šlechty 19. století, seriáloví tvůrci z Netflixu neměli nejmenší problém s tím obsadit do jedné z hlavních rolí vévody z Hastingsu černocha (sice se to pak snažili úpravou děje trochu zahladit, ale stejně – jako rasová korektnost je hezká věc, ale co takhle korektnost historická?), celkový dojem nakonec nebyl až tak špatný (přidali tam dost nových postav a některé věci samozřejmě překroutili, přidali nesmyslné zápletky apod.), takže jsem to dokoukala do konce (částečně možná i proto, že jsem z knih věděla, že to dopadne dobře, takže to byla taková nenáročná oddechovka), ale pochybuju, že se k němu budu někdy vracet, knížky jsou prostě pořád knížky (i když pokud budou další série, možná na ně mrknu :o). A potom těsně před Silvestrem jsem načnula skvělý seriál Bodyguard (více zde :o).

Jinak hodně divné bylo (resp. nebylo) vloni i rozbalování dárků – nepodařilo se nám totiž nějak se sejít (a ani nebyla úplně nálada), takže jsme rozbalovali každý sám a ani jsem neviděla rodičovskou reakci nebo reakci bráchy, což mě teď zpětně celkem mrzí, protože ve výsledku vlastně nemám pocit, že bych jim vůbec nějaké dárky dala :o(. Každopádně vzhledem ke všemu výše uvedenému nikoho asi příliš nepřekvapí, že jsem se rozhodla loňskou vánoční výzdobu sprovodit ze světa co nejdřív (sice jsem se k tomu stejně nakonec nedostala dřív než na Tři krále, ale to už jsem fakt byla ráda, že jsem se jí zbavila).

Vlevo keramický zvoneček z třeboňských trhů a vpravo dárek od Barjohových, krom toho jsem dostala ještě komplet knižní sérii Zaklínače v pevné vazbě :o)

Silvestr jsem pak strávila u rodičů, abych trochu zkrotila vzájemné vášně (rozumějte: aby se mi vzájemně nepovraždili, neb od podzimní karantény jsou na sebe už lehce alergičtí), takže jsme aspoň jeden sváteční den strávili všichni pohromadě a bylo to celkem fajn. Malý čivaví drak se předváděl, jak mohl (vždycky mi snese snad všechny hračky, které má, a když se trochu unaví, přijde se pomazlit na klín :o). Dočetla jsem Nejhloupějšího anděla, vyspravila si pár domácích triček (mamka má na rozdíl ode mě nedocenitelně širokou škálu nití všech barev :o) a večer jsme pak bez jakékoliv cílené snahy dodrželi tradici silvestrovského sledování koncertů (protože co si budeme povídat, jinak toho v televizi ke koukání moc nebylo) a mrkli jsme na ČT2 na jakýsi sestřih z koncertů Elvise Presleyho, který mě příjemně překvapil. Zaprvé tam vypadal vcelku normálně (žádné otylé individuum v přeplácaných kostýmech :o) a zadruhé bylo vidět, že to byl fakt muzikant, kterého hraní baví – hráli naživo a podle toho, co říkal v pauzách, se hodně zajímal o všechno nové v hudebním průmyslu, o nové technologie a zvuk, což v té době zažívalo slušný boom (třeba takové elektrické kytary, mikrofony apod.) – a musím říct, že to bylo milé a zároveň poučné zjištění, které mě přimělo trochu si na Elvise upravit názor (k lepšímu :o). Jinak se musím přiznat, že jsem závěrem loňského roku hrozně zparchantěla a chodila jsem běžně spát až o půlnoci, takže Silvestr pro mě tentokrát nebyl žádnou výzvou, prostě normálka :o). Na Nový rok jsem se pak vracela zpátky domů v ne příliš dobré kondici – nevím, jestli je u našich ještě někde ve zdech zalezlý COVID či co, ale už v noci se mi ucpal nos rýmou a budil mě kašel, zkrátka jsem se vracela s tím, že na mě něco leze a měla jsem pocit, že mám možná i trochu teplotu, s čímž jsem pak bojovala většinu ledna, kdy jsem neměla de facto žádné příznaky, jen knedlík v krku a pocit, že nejsem úplně fit – zkrátka jak na Nový rok... :o(. O tom, že jsem si v prosinci u babičky nějakým záhadným způsobem pochroumala ve spánku levé zápěstí, které ze začátku bolelo, jen když mi tam při některém pohybu "přeskočilo", ale teď už mě začíná bolet i v klidu, radši ani nemluvím :o(

Takže toliko k závěru roku 2020. Pokud bych si měla vzít z něčeho ponaučení, tak bych pro příště chtěla vážně už nějak eliminovat onen předvánoční stres a hektiku, abych se nedostala do takového stavu jako tentokrát. Vím, že to říkám každý rok, a každý rok se snažím přijít na způsob, jak se s tím vypořádat, a zatím se mi to ještě nepovedlo, nicméně budiž zaznamenáno, že moje loňská strategie, že nebudu nikoho do ničeho nutit a nechám rozhodování na ostatních, protože jsou koneckonců všichni dospělí, evidentně nepřinesla kýžené ovoce, tudíž letos si prostě nebudu brát servítky a zkusím pro změnu chytit řízení za pačesy a jednoduše rozdávat instrukce a v nejlepším případě i úkoly :o). A pokud bychom zase neměli být na Vánoce pohromadě, řekla jsem si, že možná zavedu tradici nějakého slavnostnějšího novoročního oběda u mě na bytě (když ho může pořádat prezident, tak proč ne Rebi? :o), protože ten se u nás zatím spíš vždycky nějak odbýval, částečně možná i proto, že mají všichni trochu rozhašené zažívání ze silvestrovského ďobání všeho možného a nikdo nemá pořádně hlad, ale co už :o)