Asi tak by se dal popsat můj nynější nový účes. Z vlasů na ramena, které jsem měla cca tři roky, jsem přešla na kraťoulinkého ježka a rozhodně v tom nejsou žádné sebedestruktivní snahy :o)
Zatímco začátkem září mi vadilo, že nestíhám psát příspěvky z cest, protože se mi hlavou honilo milion dalších myšlenek a chtěla jsem se konečně posunout dál, teď v říjnu
Vždycky, když si naplánuju super pohodové páteční odpoledne v liduprázdném bytě – víte, jako že si během těch dvou hodinek naprostého soukromí nerušeně zahraju na Kvída nebo si pěkně v klidu přečtu pár kapitol – zaručeně se něco zhatí. Jako posledně. Už když jsem strčila klíče do zámku, bylo
Poslední dobou se nějak nemůžu na nic soustředit. Myšlenky mi poskakují od jednoho tématu k druhému jako bleší cirkus a výsledkem je, že se nakonec vždycky přistihnu, jak chytám lelky nad třemi rozepsanými soubory najednou.
Všechno ošklivé, co kvetlo, pravděpodobně odkvetlo. Nebo mi zabraly ty nové léky proti alergii. Čert ví. Každopádně se cítím mnohem líp a jsem schopná zase normálně fungovat. Odteď až do konce července mám zatraceně nabitý program, domů chodím kolem sedmé večer, ale moc si to užívám. Po předchozí
Vypůjčila jsem si název večerníčku, abych stručně shrnula události uplynulých dní a nebyla při tom nezdravě pesimistická. Vypuklo totiž alergenové peklo. V praxi to znamená, že nepustím kapesník z ruky, jak je den dlouhý, a nenávidím veškerou květenu.
Nemůžu si pomoct ale tenhle malý vtípek, který jsem našla u Belindy, mě dokáže dlouhodobě rozesmát pokaždé, když si na něj vzpomenu. Je to přesně ten správně jednoduchý a zároveň neskutečně pravdivý kameňák (podobně jako ten s čokoládovými zajíci, který jsem si neodpustila o Velikonocích :o)